2019/1660, Provádění nových ustanovení o měření a vyúčtování ve směrnici o energetické účinnosti

10.2019.1660

2019/1660, Provádění nových ustanovení o měření a vyúčtování ve směrnici o energetické účinnosti

Evropská komise, Generální ředitelství pro energetiku

 Nahoru1. ÚVOD

1.1. Právní a politický rámec

Články 9, 10 a 11 a příloha VII směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (dále jen "směrnice o energetické účinnosti") se týkají měření a vyúčtování individuální spotřeby energie. Změny ohledně měření a vyúčtování zavedené revizí směrnice o energetické účinnosti prostřednictvím pozměňující směrnice (1) v zásadě zahrnují:

— doplnění nových právních ustanovení, která se vztahují specificky na tepelnou energii, a to článků 9a, 9b, 9c, 10a, 11a a přílohy VIIa, a

— vyjmutí tepelné energie z oblasti působnosti původních ustanovení směrnice o energetické účinnosti (články 9, 10 a 11 a příloha VII).

Pokud jde o měření a vyúčtování spotřeby elektrické energie, byl stávající soubor právních předpisů EU konsolidován v rámci přepracování směrnice o trhu s elektrickou energií, která byla rovněž přijata v rámci balíčku "Čistá energie pro všechny Evropany".

Pokud jde o plyn, zahrnul normotvůrce (Evropský parlament a Rada) v rámci revize směrnice o energetické účinnosti do čl. 24 odst. 14 ustanovení o změnách s cílem zajistit, že nejpozději do 31. prosince 2021 bude zvážen důvod pro podobné změny na základě posouzení nebo návrhu Komise.

Souhrnně řečeno, revidovaná směrnice o energetické účinnosti podstatně mění ustanovení o měření a vyúčtování, pokud jde o požadavky vztahující se na tepelnou energii. Pokud jde o elektrickou energii, zůstávají tato ustanovení beze změny, dokud nebudou od 1. ledna 2021 platit nová ustanovení v přepracované směrnici o trhu s elektrickou energií (2); pokud jde o plyn, zůstávají ustanovení beze změny, dokud normotvůrce nepřijme další změny.

1.2. Oblast působnosti a účel tohoto dokumentu

Cílem tohoto doporučení je usnadnit účinné a jednotné uplatňování ustanovení směrnice o energetické účinnosti týkajících se měření a vyúčtování tepelné energie. Doporučení částečně doplňuje a částečně nahrazuje pokyny, které Komise již zveřejnila.

Pokyny Komise z roku 2013 týkající se článků 9–11 (3) zůstávají platné pro elektřinu a plyn, jelikož původní ustanovení směrnice o energetické účinnosti ohledně elektřiny a plynu zůstávají prozatím v platnosti. V případě tepelné energie se však mnohé změnilo nebo vyjasnilo, a pokyny z roku 2013 budou proto po uplynutí lhůty pro provedení revidovaných ustanovení (25. října 2020) pouze částečně relevantní (4).

Komise rovněž zveřejnila specifické pokyny pro dílčí měření tepelné energie v budovách s více bytovými jednotkami (5). Obecný přístup těchto pokynů zůstává v platnosti, stejně jako mnohá z jejich doporučení.

1.3. Přehled změn týkajících se měření a vyúčtování tepelné energie

Hlavní rozdíly zavedené v revidované směrnici o energetické účinnosti pro požadavky na měření a vyúčtování spotřeby tepelné energie jsou tyto:

— zavedení pojmu "koneční uživatelé" vedle stávajícího pojmu "konečný zákazník". Cílem je zejména ujasnit, že práva na informace o vyúčtování a spotřebě (článek 10a) se vztahují i na spotřebitele bez individuálních nebo přímých smluv s dodavatelem energie používané pro systémy společného vytápění, chlazení nebo přípravy teplé vody v budovách s více bytovými jednotkami a víceúčelových budovách,

— jasnější rozlišení mezi měřením a dílčím měřením (články 9a a 9b),

— výslovný požadavek, aby členské státy zveřejňovaly kritéria, metodiky a postupy používané pro udělování výjimek z obecného požadavku na dílčí měření v budovách s více bytovými jednotkami a víceúčelových budovách (čl. 9b odst. 1),

— vysvětlený bezpodmínečný požadavek na dílčí měření teplé vody v obytných částech nových budov s více bytovými jednotkami a víceúčelových budov (čl. 9b odst. 2),

— nový povinný požadavek, aby členské státy zavedly transparentní a veřejně dostupná pravidla pro rozdělování nákladů (čl. 9b odst. 3),

— zavedení požadavků ohledně dálkového odečtu pro měřiče a indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění (článek 9c),

— posílené požadavky na časté informace o vyúčtování a spotřebě v případech, kdy jsou k dispozici dálkově odečitatelné přístroje (dvakrát až čtyřikrát ročně od 25. října 2020 a jednou měsíčně od 1. ledna 2022) (článek 10a a příloha VIIa),

— zavedení užitečnějších a úplnějších informací o vyúčtování na základě údajů o spotřebě opravených o klimatický korekční faktor a zahrnujících příslušná srovnání a nové prvky, jako jsou informace o související skladbě zdrojů energie a emisích skleníkových plynů a o dostupných postupech pro podávání stížností nebo mechanismech řešení sporů (příloha VIIa).

 Nahoru2. POVINNOST MĚŘENÍ (ČLÁNEK 9a)

Nový článek 9a se skládá ze dvou odstavců, z nichž každý rozvíjí podobný požadavek uvedený v původní směrnici o energetické účinnosti, konkrétně v čl. 9 odst. 1 prvním pododstavci a v čl. 9 odst. 3 prvním pododstavci. Společně představují obecnou povinnost měřit dodávanou tepelnou energii.

Ustanovení čl. 9a odst. 1 obsahuje obecný požadavek na zajištění toho, aby koneční zákazníci (6) byli vybaveni měřiči (7), které přesně odrážejí jejich skutečnou spotřebu energie. Na rozdíl od čl. 9 odst. 1 původní směrnice o energetické účinnosti se na tento požadavek nevztahují žádné podmínky. Ustanovení nezahrnuje požadavek, aby měřič poskytoval informace o skutečném čase používání.

Ustanovení čl. 9a odst. 2 obsahuje konkrétnější požadavek, aby v případě, že se tepelná energie do budovy dodává z ústředního zdroje, který zásobuje více budov, nebo ze soustavy dálkového vytápění nebo chlazení, byl měřič nainstalován na výměník tepla nebo do odběrného místa.

Toto ustanovení již bylo uvedeno v čl. 9 odst. 3 původní směrnice o energetické účinnosti.

V mnoha situacích se požadavky obou výše uvedených ustanovení překrývají a vedou ke stejnému výsledku: je tomu tak v případě, kdy je konečnému zákazníkovi dodávána tepelná energie výlučně pro účely související s jedinou budovou (obvykle pro vytápění prostor a přípravu teplé vody). Totéž platí v případě, kdy je budova rozdělena na více jednotek, z nichž každá má vlastní výměník tepla či předávací stanici, a kdy je uživatelem každé jednotky konečný zákazník s vlastní přímou smlouvou se sítí dálkového vytápění či chlazení (8). V obou těchto případech z ustanovení článku 9a vyplývá nutnost nainstalovat měřič do odběrného místa / na výměník tepla u každého jednotlivého konečného zákazníka.

Požadavky se však rovněž vzájemně doplňují. Ke spotřebě může v zásadě dojít mimo budovu, například pro účely procesního tepla v průmyslovém areálu. Podle čl. 9a odst. 1 musí být takové dodávky rovněž měřeny. Obdobně mohou někteří koneční zákazníci přijímat dodávky pro několik budov. Konečný zákazník může například přijímat dodávky pro několik budov ze stejné sítě dálkového vytápění. Pokud jsou všechny tyto dodávky připojeny k síti prostřednictvím jediného bodu, čl. 9a odst. 1 sám o sobě vyžaduje pouze jeden měřič. V takových případech je však cílem čl. 9a odst. 2 zajistit, aby byla určena také individuální spotřeba každé budovy (9). Dalším příkladem by mohl být rozsáhlý areál, například vojenská základna, se svým vlastním zařízením dodávajícím teplo, chlazení nebo teplou vodu do více budov v daném areálu. V tomto případě by byl příslušný čl. 9a odst. 2 (nikoli však čl. 9a odst. 1).

Situace týkající se systémů ukládání tepelné energie mohou vyvolávat konkrétní otázky ohledně použití článku 9a. Příkladem může být situace, kdy je více konečným zákazníkům, konečným uživatelům nebo budovám připojeným k systému akumulace tepla ve vodonosné vrstvě (ATES) dodáváno teplo ze společného mělkého podzemního geotermálního zdroje. V takovém případě nemusí být nezbytně nutné považovat systém za dálkové vytápění podle čl. 9a odst. 1 (10) ani za ústřední zdroj vytápění nebo teplé vody podle čl. 9a odst. 2, a to za předpokladu, že:

— se teplo dodává při teplotě, která musí být jednotlivými tepelnými čerpadly zvýšena tak, aby byla užitečná pro vytápění prostor nebo pro přípravu teplé vody, a

— energie potřebná k provozu tepelných čerpadel není součástí služby, ale je individuálně hrazena každým konečným zákazníkem nebo konečným uživatelem (11).

V tomto případě není měření nízkoteplotního tepla podle článku 9a vyžadováno.

Stejně tak, je-li takový systém vratný a zajišťuje rovněž chlazení, není měření chladu získaného z podzemního zásobníku podle článku 9a vyžadováno, pokud je taková operace nezbytná pro sezónní regeneraci zdroje tepla a pokud je zdroj chladu regenerován výhradně (sezónně) střídavým vytápěním a chlazením (12).

Zvláštní uvážení může být rovněž nezbytné v situacích, kdy je tepelná energie ve formě již připravené teplé vody dodávána ze systému dálkového vytápění nebo z podobného vnějšího zdroje do budov s více bytovými jednotkami nebo víceúčelových budov, kde jsou jednotliví uživatelé konečnými zákazníky dodavatele. Vzhledem k tomu, že směrnice o energetické účinnosti nestanoví, zda je pro teplou vodu požadován měřič tepla nebo měřič vody, mohou být v tomto případě v zásadě dostatečné vodoměry v jednotlivých bytech, pokud se za odběrná místa považují vodovodní kohoutky nebo přívody každého bytu/jednotky. To však předpokládá, že dodavatel energie nese výlučnou odpovědnost za veškeré tepelné ztráty, ke kterým dochází, a to až po odběrná místa v budově. Pokud tomu tak není, pak by vzhledem k tomu, že ztráty tepelné energie v sítích dálkového vytápění mohou být značné, bylo nutné umístit měřič tepla i v místě, kde odpovědnost dodavatele končí. Jinak si koneční zákazníci nebudou moci ověřit, zda vyúčtování odpovídá skutečné spotřebě energie: dodavatel může tvrdit, že ke ztrátám došlo v budově a že za ně nenese odpovědnost, a bez měřiče tepla nebudou k dispozici žádné prostředky k ověření, do jaké míry tomu tak je.

 Nahoru3. POVINNOST DÍLČÍHO MĚŘENÍ (ČL. 9b ODST. 1)

Jak je vysvětleno v 31. bodě odůvodnění pozměňující směrnice, práva týkající se vyúčtování a informací o vyúčtování či o spotřebě by se měla vztahovat na spotřebitele vytápění, chlazení nebo teplé vody dodávaných z ústředního zdroje, i když tito spotřebitelé nemají přímý, individuální smluvní vztah s dodavatelem energie. Za účelem ujasnění tohoto aspektu právních předpisů byl zaveden pojem "dílčí měření" odkazující na měření spotřeby v jednotlivých jednotkách budov s více bytovými jednotkami nebo víceúčelových budov, kde jsou tyto jednotky zásobovány z ústředního zdroje a kde uživatelé (13) nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie (14).

Obecně se za určitých podmínek vyžaduje dílčí měření podle článku 9b. To již bylo zahrnuto do čl. 9 odst. 3 druhého pododstavce původní směrnice o energetické účinnosti, podle něhož byl termín pro zavedení dílčího měření stanoven na 31. prosince 2016. V revidovaném znění není lhůta uvedena jednoduše z toho důvodu, že již uplynula.

Požadavek stanovený v novém článku 9b je v podstatě totožný s požadavkem v původní směrnici o energetické účinnosti. Bylo však ujasněno několik aspektů, jež jsou vysvětleny níže.

Zaprvé, znění prvního pododstavce nyní jasněji vyjadřuje povahu podmínek, za kterých je dílčí měření povinné, tj.: "...pokud je to technicky proveditelné a nákladově efektivní z hlediska přiměřenosti ve vztahu k potenciálním úsporám energie." To odráží také 30. bod odůvodnění, který uvádí, že "...to, zda je dílčí měření nákladově efektivní, či nikoliv, závisí na tom, zda jsou související náklady úměrné potenciálním úsporám energie" a že "...při posuzování, zda je dílčí měření nákladově efektivní, je možno vzít v úvahu dopad dalších konkrétních plánovaných opatření v dané budově, jako je případná připravovaná renovace". Toto ujasnění potvrzuje přístup, který byl přijat ve specifických pokynech zveřejněných Komisí, jejichž cílem bylo pomoci členským státům uplatnit příslušné podmínky (15) při provádění původní směrnice o energetické účinnosti.

Za druhé, ustanovení nyní uvádí povinnost členských států jasně stanovit a zveřejnit "obecná kritéria, metodiky a/nebo postupy", které se používají ke stanovení technické neproveditelnosti a nákladové neefektivity. To je opět v souladu s přístupem, který byl přijat ve výše uvedených specifických pokynech. Komise stále považuje za nezbytné, aby členské státy výslovně uváděly, jak jsou podmínky uváděny do praxe a jak jsou v praxi uplatňovány (16).

 Nahoru4. ZVLÁŠTNÍ POVINNOST PROVÁDĚT DÍLČÍ MĚŘENÍ TEPLÉ VODY V OBYTNÝCH ČÁSTECH NOVÝCH BUDOV (ČL. 9b ODST. 2)

Obecně je dílčí měření spotřeby teplé vody požadováno za podmínek technické proveditelností a nákladové efektivity podle čl. 9b odst. 1. Podle čl. 9b odst. 2 však ve zvláštním případě nových budov s více bytovými jednotkami a obytných částí nových víceúčelových budov, které jsou vybaveny ústředním ohřevem teplé vody nebo jsou zásobovány teplou vodou ze soustavy dálkového vytápění, platí přísnější, bezpodmínečný požadavek.

Odůvodněním pro tento přísnější požadavek je, že v takových situacích lze obecně předpokládat, že dílčí měření teplé vody je technicky proveditelné a nákladově efektivní. V nových budovách s více bytovými jednotkami a v obytných částech nových víceúčelových budov lze předpokládat, že dodatečné náklady na měření spotřeby teplé vody jednotlivých bytů budou omezené, neboť vhodná opatření mohou být přijata již ve fázi výstavby. Zároveň neexistují žádné konkrétní důvody pro očekávání, že bude poptávka po teplé vodě postupem času soustavně či významně klesat, takže přínosy podpory efektivního chování prostřednictvím vyúčtování na základě spotřeby a zpětné vazby (z hlediska možných vyvolaných úspor) lze nadále považovat za významné.

Revidovaná směrnice o energetické účinnosti nestanoví, co se rozumí "novou" budovou pro účely čl. 9b odst. 2. Na jedné straně by uživatelé nově postavených budov, které by byly poprvé k dispozici pro užívání po uplynutí lhůty pro provedení (tj. 25. října 2020), mohli očekávat, že budova bude vybavena měřicími přístroji. Na druhé straně nemuselo být měření plánováno, pokud byly žádosti o stavební povolení podány před provedením směrnic na vnitrostátní úrovni. Při provádění tohoto ustanovení mohou proto členské státy v případě potřeby posoudit, do jaké míry je možné nebo přiměřené splnit očekávání. Nové budovy, pro něž byly žádosti o stavební povolení podány po uplynutí lhůty pro provedení do vnitrostátního práva, spadají v každém případě do působnosti požadavku uvedeného v čl. 9b odst. 2 a musí být vybaveny měřiči.

Požadavek se týká měřiče, nestanoví však, zda to má být vodoměr nebo měřič tepla. Mají-li jednotlivé jednotky vlastní předávací stanici dodávající jak teplo pro vytápění prostorů, tak energii pro přípravu teplé vody v jednotce, a pokud se měří celková spotřeba energie každé předávací stanice, byl požadavek podle čl. 9b odst. 2 splněn. Jinými slovy, pokud k přípravě teplé vody dochází v každé jednotce pomocí tepelné energie dodávané z ústředního zdroje nebo z předávací stanice dálkového vytápění, je možné tuto spotřebu energie měřit společně se spotřebou spojenou s vytápěním prostorů.

 Nahoru5. PRAVIDLA PRO ROZDĚLOVÁNÍ NÁKLADŮ NA VYTÁPĚNÍ (ČL. 9b ODST. 3)

Je-li zaveden systém dílčích měření, použijí se pro rozdělení celkových nákladů na jednotlivé prostory, na které se systém vztahuje, naměřené hodnoty nebo koeficienty získané odečtem jednotlivých přístrojů (měřičů nebo indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění). To lze provést mnoha způsoby a zřejmě neexistuje žádný jediný a nejlepší způsob (17), alespoň ne pro vytápění nebo chlazení prostor v běžném případě budov s více bytovými jednotkami nebo víceúčelových budov, kde jednotlivé jednotky nejsou navzájem tepelně nezávislé, tj. kde toky tepla přes vnitřní stěny nejsou zanedbatelné ve srovnání s toky přes obvodový plášť budovy (vnější stěny, střecha atd.).

Využívání metod rozdělování nákladů, které jsou vnímány jako spravedlivé a založené na rozumných zásadách, však značně usnadňuje přijetí mezi uživateli. Jak je potvrzeno v 32. bodě odůvodnění pozměňující směrnice, transparentnost započítávání individuální spotřeby tepelné energie může proto usnadnit provádění dílčího měření. V původní směrnici o energetické účinnosti bylo zavedení těchto vnitrostátních pravidel nepovinné a pouze přibližně dvě třetiny členských států tato pravidla zavedly. Revidovaná směrnice o energetické účinnosti nyní od členských států vyžaduje, aby zavedly transparentní a veřejně dostupná pravidla pro rozdělování nákladů (18).

Přesněji řečeno se v čl. 9b odst. 3 uvádí, že "[č]lenské státy v zájmu zajištění transparentnosti a přesnosti započítávání individuální spotřeby zajistí zavedení transparentních a veřejně dostupných vnitrostátních pravidel pro rozdělování nákladů na vytápění, chlazení a spotřebu teplé vody v budovách s více bytovými jednotkami nebo ve víceúčelových budovách, které jsou zásobovány ze soustavy dálkového vytápění nebo chlazení, nebo v nichž převažují systémy vlastního společného vytápění nebo chlazení." Vzhledem k tomu, že budovy, v nichž je splněna alespoň jedna z těchto podmínek, lze nalézt ve většině členských států, ne-li ve všech, bude většina členských států, ne-li všechny, muset do 25. října 2020 zavést tato pravidla nebo zpřístupnit stávající pravidla veřejnosti.

Je třeba zdůraznit, že vnitrostátní pravidla pro rozdělování nákladů nemusí nutně definovat všechny podrobnosti o tom, jak jsou náklady rozdělovány. Členské státy se mohou rozhodnout stanovit pouze rámec, který uvádí klíčové zásady nebo parametry, a ponechat regionálním nebo místním orgánům či dokonce zúčastněným subjektům v jednotlivých budovách určitou flexibilitu, pokud jde o upřesnění nebo odsouhlasení dalších podrobností.

Bez ohledu na úroveň podrobnosti by však tato pravidla měla být navržena způsobem, který zaručí, že nebude ohroženo dosažení určitých cílů souvisejících se směrnicí o energetické účinnosti. Pravidla pro rozdělování nákladů musí zejména zajistit, aby zásada vyúčtování na základě skutečné spotřeby nebyla v praxi ohrožena příliš slabou vazbou mezi odečty přístrojů daného konečného uživatele a jeho konečným vyúčtováním. Pokud je jednotlivým odečtům dávána při výpočtu podílu jednotlivých uživatelů na celkových nákladech příliš malá váha, je zamýšlená motivace k účinnému využívání energie oslabena. Na druhé straně je rovněž důležité, aby tato vazba nebyla příliš silná v situacích, kdy spotřeba každého uživatele není zcela nezávislá na spotřebě jiných uživatelů a kdy by výsledkem mohlo být velmi různé rozdělení nákladů mezi jednotlivé jednotky v rámci budovy. Různé rozdělení nákladů může vést ke vzniku nebo k prohloubení rozdílných motivací mezi uživateli, pokud jde o investice do energetické účinnosti na úrovni celé budovy (např. vylepšeními obvodového pláště budovy). Pokud jsou vnitrostátní pravidla pro rozdělování nákladů členských států navržena tak, že toto riziko nesnižují, zastává Komise názor, že by to mohlo být potenciálně v rozporu s článkem 19 směrnice o energetické účinnosti, který členským státům ukládá povinnost posoudit a přijmout vhodná opatření k řešení rozdělení pobídek mezi vlastníky a/nebo nájemci budov. Jak již bylo uvedeno, neexistuje žádný jediný správný způsob rozdělování nákladů, ale dobře navržená pravidla zaručují rovnováhu mezi výslednými pobídkami pro uživatele jako jednotlivce a jako společenství. Pravidla pro rozdělování, která nedosáhnou takové rovnováhy a umožňují extrémní výsledky, riskují ohrožení dosažení cílů sledovaných články 9b a 19. Možné nástroje, které některé členské státy k dosažení takových výsledků používají, zahrnují přípustná rozmezí pro část nákladů rozdělených na základě individuálních odečtů, maximální přípustné odchylky jednotlivých účtů od průměru budovy nebo systémy opravných koeficientů odrážejících nepříznivé polohy přirozeně chladnějších / méně chráněných bytů v budově.

V této souvislosti Komise zdůrazňuje, že povinnost podle článku 10a, aby vyúčtování bylo založeno na skutečné spotřebě nebo na odečtech indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění, by neměla být chápána tak, že vyúčtování musí být založeno výhradně na odečtech z těchto přístrojů. V budovách s více bytovými jednotkami a ve víceúčelových budovách existují skutečně dobré a objektivní důvody pro nerozdělování nákladů výhradně na základě takových odečtů nebo na jejich podílu, alespoň pokud jde o vytápění a chlazení prostorů (viz poznámka pod čarou 16). Na konci roku 2017 byly u Soudního dvora podány dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se záležitostí, které by mohly být v tomto ohledu významné (19). Stanoviska generálního advokáta v těchto spojených věcech, předložená dne 30. dubna 2019, odrážejí podobné argumenty v této záležitosti (20).

 Nahoru6. DÁLKOVÝ ODEČET (ČLÁNEK 9c)

6.1. Přechod na dálkově odečitatelné přístroje

Jak bylo navrženo Komisí, specifickým cílem revize směrnice o energetické účinnosti bylo "posílit postavení spotřebitelů tepelné energie prostřednictvím lepší a dostatečně časté zpětné vazby o jejich spotřebě, včetně využití technologického pokroku" (21).

Revidovaná směrnice o energetické účinnosti obsahuje za tímto účelem nové požadavky na podporu používání dálkově odečitatelných přístrojů jako zásadně důležitých faktorů pro časté poskytování zpětné vazby konečným uživatelům o jejich spotřebě.

Pozměňující směrnice z technického hlediska nevymezuje, co se rozumí pojmem dálkově odečitatelný přístroj. Ve 33. bodě odůvodnění směrnice (EU) 2018/2002 se uvádí, že "[u] dálkově odečitatelných zařízení není k provedení odečtu nutný přístup do jednotlivých bytů nebo jednotek". To je však třeba chápat jako společný minimální prvek dálkově odečitatelných přístrojů, nikoli nutně jako prvek jediný. 33. bod odůvodnění také uvádí, že: "Členské státy mohou samy rozhodnout, zda se technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu mají považovat za dálkově odečitatelné, či nikoliv." To je pro členské státy významné rozhodnutí, protože jejich volba má přímé důsledky pro to, jak by měly provádět a prosazovat požadavky stanovené v čl. 9c a v příloze VIIa. Pokud se například členský stát rozhodne považovat tzv. technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu za dálkově odečitatelné, může takové technologie považovat za dostatečné k tomu, aby splnily povinnosti zavést dálkový odečet uvedené v článku 9c. To by však také znamenalo, že v budovách vybavených takovými systémy by byla splněna podmínka, která vede k uložení povinnosti poskytovat časté informace, jak je stanoveno v bodě 2 přílohy VIIa. Jinými slovy, je-li přístroj považován za dálkově odečitatelný pro účely článku 9c, musí být za takový považován rovněž pro účely bodu 2 přílohy VIIa.

Pokud se členský stát naopak rozhodne nepovažovat technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu za dálkově odečitatelné, musel by stanovit požadavek na instalování jiných, modernějších nebo přídavných přístrojů nebo systémů, aby splnil požadavky článku 9c (22). Za této situace by podmínka vedoucí ke vzniku povinností poskytovat časté informace podle bodu 2 přílohy VIIa byla splněna pouze tam a tehdy, kde a kdy by byly zavedeny systémy tohoto druhu.

Při rozhodování o tom, zda považovat technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu za dálkově odečitatelné, či nikoli, mohou členské státy toto rozhodnutí rozlišit podle objektivních parametrů, jako jsou typy dotčených energetických služeb nebo přístrojů, typ nebo umístění dotyčných budov a to, zda se přístroje používají k měření nebo k dílčímu měření. Přístroje umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu lze například považovat za dálkově odečitatelné pro účely měření dodávek ze sítě dálkového chlazení, avšak nikoli pro účely měření dodávek ze sítě dálkového vytápění. Pokud se členské státy rozhodnou rozlišovat na základě těchto parametrů, měly by zajistit, aby platná pravidla byla jasná a snadno sdělitelná a srozumitelná.

Pro účastníky trhu je důležité, aby členské státy přijaly a sdělily svá vnitrostátní rozhodnutí, zda jsou technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu považovány za dálkový odečet, co nejdříve během procesu provádění, a v každém případě před 25. říjnem 2020. Jinak nebudou mít vlastníci budov a poskytovatelé služeb, kteří připravují nová zařízení po tomto datu, jasno v tom, jaké přesně budou platit funkční požadavky. Pokud taková rozhodnutí neexistují, mohou samozřejmě zvolit dálkově odečitatelná řešení, která se neopírají o technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu, aby měli jistotu.

Ani právní ustanovení, ani výše uvedené úvahy nemají v úmyslu zavést hierarchickou vazbu mezi technologiemi umožňujícími provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu a technologiemi založenými na jiných komunikačních infrastrukturách. Zatímco rozhodnutí považovat první z nich za dálkově odečitatelné by rozšířilo škálu přístrojů, které mohou být v dotčeném členském státě použity k dosažení souladu s článkem 9c, a mohlo by být v tomto smyslu považováno za nejméně náročnou možnost, mělo by zároveň důsledky pro soulad s bodem 2 přílohy VIIa, což by s největší pravděpodobností bylo náročnější. Členské státy však mohou vzít v úvahu, že technologie umožňující provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu obvykle omezí četnost, s níž mohou být údaje realisticky a nákladově efektivně shromažďovány, což následně omezuje potenciální doplňkové služby a společné přínosy, které by mohly být z přístrojů získány. Například v síti dálkového vytápění, kde jsou údaje o měření předávány nebo shromažďovány automaticky na hodinovém nebo denním základě, budou tyto údaje představovat podstatně vyšší hodnotu, pokud jde o jejich potenciální využití pro optimalizaci provozu soustavy, odhalování poruch, výstražné služby atd., než údaje z měření shromažďované na měsíční bázi za použití technologií umožňujících provádět odečet pochůzkovým způsobem nebo z projíždějícího automobilu.

6.2. Přístroje nainstalované po 25. říjnu 2020

Podle revidované směrnice o energetické účinnosti vyžaduje článek 9c postupné zavádění dálkově odečitatelných měřičů a indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění "pro účely článků 9a a 9b", tj. bez ohledu na to, zda se přístroje používají pro měření nebo dílčí měření.

Přechod na dálkově odečitatelné přístroje je podporován dvěma různými způsoby. První je stanoven v čl. 9c odst. 1, který uvádí, že měřiče a indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění nainstalované po 25. říjnu 2020 musí být dálkově odečitatelné. Tento požadavek například znamená, že měřiče nainstalované po tomto datu v jakémkoli novém nebo stávajícím místě připojení v síti dálkového vytápění musí být dálkově odečitatelné. Znamená to také, že měřiče tepla, měřiče teplé vody nebo indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění instalované po tomto datu jako součást systému dílčích měření budou muset být dálkově odečitatelné (viz však poznámky v oddíle 6.3 níže).

V ustanovení čl. 9c odst. 1 se uvádí, že "[p]odmínky technické proveditelnosti a nákladové efektivnosti stanovené v čl. 9b odst. 1 nadále platí". To by nemělo být chápáno tak, že samotná povinnost dálkového odečtu uvedená v čl. 9c odst. 1 je podmíněna splněním těchto kritérií nebo jim podléhá. Toto prohlášení spíše objasňuje, že v souvislosti s instalací systému dílčích měření v budově (která je předmětem čl. 9b odst. 1, na nějž čl. 9c odst. 1 odkazuje) po 25. říjnu 2020 by technická proveditelnost a nákladová efektivnost byly i nadále opodstatněnými důvody pro osvobození od obecného požadavku dílčích měření, zejména proto, že požadavek na dálkový odečet platný po tomto datu může v některých případech ovlivnit rozsah, v němž je splněno jedno nebo druhé kritérium. Relevantní by to mohlo být v situaci, kdy stávající systém dílčích měření v dané budově již dosáhl konce své technické životnosti a musí být nahrazen, nebo v situaci, kdy má být systém poprvé nainstalován. V takových situacích by bylo odůvodněné posoudit kritéria stanovená v čl. 9b odst. 1 s cílem určit, zda by bylo dílčí měření jako celek technicky proveditelné a nákladově efektivní při zohlednění požadavku na dálkový odečet. Jinými slovy, odkaz v čl. 9c odst. 1 na "podmínky ... stanovené v čl. 9b odst. 1" by neměl být chápán jako samostatná podmíněnost týkající se vlastností přístroje, ale jako součást obecného posouzení podle čl. 9b odst. 1.

6.3. Nahrazení nebo doplnění jednotlivých přístrojů pro dílčí měření ve stávajících zařízeních

Může vzniknout konkrétní otázka, pokud jde o situace, kdy je nutné předčasně nahradit stávající, již nainstalovaný přístroj, protože se porouchal, zmizel nebo již nepracuje správně. V zásadě se v těchto případech také použije čl. 9c odst. 1. Pokud je však přístroj, který má být doplněn nebo nahrazen, jedním z mnoha přístrojů tvořících dohromady systém pro dílčí měření v budově, nemusí být za určitých konkrétních okolností možné nebo smysluplné nahradit chybně fungující nebo chybějící přístroje dálkově odečitatelnými verzemi:

— Pokud jde o instalace indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění, musí být všechny přístroje v rámci daného zařízení pro dílčí měření stejné výroby a typu, aby byly v souladu s evropskými normami (23). V případě indikátorů pro rozdělování nákladů na výparné teplo jsou dálkově odečitatelné alternativy jako technická možnost jednoduše nedostupné.

— V případě elektronických indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění nemusí být vždy k dispozici dálkově odečitatelná verze modelu použitého jinde v budově, ale i kdyby byla, použitelnost této schopnosti by byla omezená nebo žádná, neboť údaje ze zbývajících přístrojů pro dílčí měření nezbytné pro sestavení účtů pro rozdělení nákladů jsou v každém případě k dispozici pouze v méně častých intervalech po manuálních odečtech.

— Stejná situace nastává, když jsou přidány radiátory do bytu v budově vybavené pouze místně odečitatelnými indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění.

— Podobný problém může vzniknout i v případě nahrazení nebo přidání jednotlivého měřiče tepla nebo teplé vody v budově s dílčím měřením, kde ostatní měřiče nejsou dálkově odečitatelné.

Komise se proto domnívá, že za těchto zvláštních okolností by čl. 9c odst. 1 neměl být vykládán tak, že brání nahrazení jednotlivých přístrojů pouze místně odečitatelnými přístroji, pokud jsou součástí systému dílčích měření založeného na pouze místně odečitatelných přístrojích, a to i po uplynutí lhůty uvedené v čl. 9c odst. 1.

Na druhé straně požadavek, aby byly všechny přístroje a zařízení dálkově odečitatelné do 1. ledna 2027, jak je stanoveno v čl. 9c odst. 2 (viz oddíl níže), je rovněž třeba zvážit, pokud vznikne potřeba izolovaných náhrad v budově vybavené pouze místně odečitatelnými přístroji; nejsou-li náhradní přístroje dálkově odečitatelné, bude se riziko, že budou představovat utopené náklady, s blížící se lhůtou roku 2027 zvyšovat.

6.4. Stávající zařízení

V ustanovení čl. 9c odst. 2 se uvádí, že "[m]ěřiče a indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění, které již byly nainstalovány, ale nejsou dálkově odečitatelné, musí být vybaveny možností dálkového odečítání, nebo nahrazeny dálkově odečitatelnými přístroji do 1. ledna 2027, pokud dotčený členský stát neprokáže, že to není nákladově efektivní".

Cílem tohoto požadavku je zajistit, aby všichni koneční uživatelé měřených prostor nebo prostor s dílčím měřením nakonec získali výhody plynoucí z dálkově odečitatelných přístrojů, zejména pokud jde o poskytování měsíčních informací (viz oddíl 9), ukončení opakované nutnosti být doma kvůli zpřístupnění měřidel pracovníkům provádějícím odečet, a případně jakékoli další služby, které takové přístroje umožňují (např. alarmy při úniku teplé vody).

S ohledem na výše uvedené musí být možnost odchýlit se od tohoto požadavku vykládána velmi restriktivně a jakékoli odchylky by měly být konkrétní a řádně odůvodněné a zdokumentované.

Lhůta v roce 2027 – více než 10 let po zveřejnění návrhu Komise – měla minimalizovat riziko utopených nákladů vzniklých v důsledku nutnosti nahradit přístroje výrazně dříve, než by byly odepsány. Mnoho přístrojů je v každém případě během takového časového rozpětí nahrazeno z technických důvodů. Velká většina nových indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění, které jsou dnes instalovány, je elektronická a obvykle je třeba ji do deseti let nahradit z důvodu omezení týkajících se baterií. Pokud jde o měřiče, většina členských států zavedla kalibrační požadavky, které v praxi obvykle vedou k výměně měřičů v intervalech nejvýše deseti let. Pokud jsou přístroje starší než deset let, pak již v každém případě zpravidla dosáhly konce své ekonomické životnosti nebo již byly odepsány.

Z těchto důvodů nelze utopené náklady týkající se stávajících přístrojů považovat za dostatečné odůvodnění pro odchýlení se od požadavku na dálkový odečet. Musely by existovat konkrétnější okolnosti. Jedním z příkladů, kdy by se případně dalo prokázat, že by zajištění souladu nebylo nákladově efektivní, by byla situace, kdy by budova byla postavena s využitím materiálů, které brání tomu, aby bezdrátové technologie dostupné v roce 2026 řádně fungovaly, a v nichž by bylo nepřiměřeně nákladné zavést kabelové alternativy (například pokud je ve stěnách a v podlahových přepážkách velké množství železa).

6.5. Úvahy o ověřování a prosazování

Podle článku 13 směrnice o energetické účinnosti jsou členské státy povinny stanovit "... pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě článků 7 až 11 ...“ a "... přijmout opatření nezbytná k jejich uplatňování". Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

V důsledku změny směrnice o energetické účinnosti se tato povinnost nyní vztahuje jak na některá stávající ustanovení, tak na některá ustanovení nová, včetně nových požadavků na dálkový odečet uvedených v článku 9c (24).

V rámci své širší odpovědnosti a snahy zajistit účinné provádění a prosazování směrnice budou proto členské státy muset rovněž zvážit, jak ověřit soulad s novými požadavky na dálkový odečet. Přitom by mohly vzít v potaz, zda by některé stávající postupy související se směrnicí o energetické náročnosti budov (25) nebo vnitrostátní postupy mohly být upraveny tak, aby sloužily i tomuto účelu. Požadavky na dálkový odečet se však nevztahují pouze na nové budovy (pro které je obvykle potřebné stavební povolení) nebo na stávající budovy, které jsou prodávány nebo pronajímány novému nájemci (pro něž jsou podle směrnice o energetické náročnosti budov vyžadovány certifikáty energetické náročnosti), a použijí se bez ohledu na velikost budovy a na kapacitu topného zařízení. To znamená, že stávající postupy týkající se stavebních povolení, kontrol vytápění, ventilace a klimatizace či energetických štítků / certifikátů energetické náročnosti nemusí nutně postačovat k ověření souladu s novými požadavky.

Pokud jde o přechod na dálkový odečet používaný pro účely čl. 9a odst. 1, mohlo by jednou z možností být, že členské státy uloží provozovatelům systémů dálkového vytápění a chlazení a provozovatelům jiných zařízení zásobujících více budov tepelnou energií, aby doložili soulad a /nebo pravidelně podávali zprávu o podílu míst připojení v rámci jejich sítě, který je měřen pomocí dálkově odečitatelných měřičů. Vzhledem k tomu, že by tento podíl měl v zásadě (26) dosáhnout 100 % nejpozději do 1. ledna 2027, mohly by členské státy sledovat údaje, aby ověřily, že před uplynutím stanovené lhůty bylo dosaženo dostatečného pokroku směrem k zajištění souladu.

Pokud jde o dílčí měření, mohly by být stanoveny podobné povinnosti pro odpovědné strany, ale jelikož ty se v jednotlivých členských státech liší a mohou záviset na druhu nájmu nebo vlastnictví, může být vhodná kombinace přístupů. Mají-li členské státy systém identifikace nebo registrace poskytovatelů služeb dílčího měření, mohly by tyto systémy pomoci identifikovat provozovatele, od nichž by mohly být nákladově efektivním způsobem shromažďovány informace o druhu zařízení, které se nachází v každé budově spadající do jejich správy.

 Nahoru7. INFORMACE O VYÚČTOVÁNÍ A SPOTŘEBĚ (ČLÁNEK 10a)

7.1. Pojmy "koneční uživatelé" a "koneční zákazníci"

Jedním z klíčových upřesnění revidované směrnice o energetické účinnosti je zavedení pojmu "koneční uživatelé" v čl. 10a, který doplňuje stávající pojem "koneční zákazníci".

Původní směrnice o energetické účinnosti definuje "konečného zákazníka" jako "fyzickou nebo právnickou osobu, jež nakupuje energii pro své vlastní konečné využití" (27). Rozsah této definice je však předmětem různých výkladů. Ve svých pokynech z roku 2013 Komise uvedla, že individuální koneční uživatelé / domácnosti v budovách s více bytovými jednotkami a společnými systémy a smlouvami o dodávkách energie by měli být také považováni za konečné zákazníky (28). Jak však bylo uvedeno v 31. bodě odůvodnění revize směrnice o energetické účinnosti: "Definici pojmu "konečný zákazník" lze chápat tak, že se týká pouze fyzické nebo právnické osoby nakupující energii na základě přímé, individuální smlouvy s dodavatelem energie. Pro účely příslušných ustanovení by proto měl být zaveden pojem "konečný uživatel", který by odkazoval na širší skupinu spotřebitelů a který by kromě konečných zákazníků nakupujících vytápění, chlazení či teplou vodu pro vlastní konečnou potřebu zahrnoval i uživatele jednotlivých budov nebo jednotek budov s více bytovými jednotkami nebo víceúčelových budov, pokud jsou tyto jednotky zásobovány z ústředního zdroje a pokud uživatelé nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie."

Za tímto účelem mluví operativní požadavek v čl. 10a odst. 1 o "konečných uživatelích" a ujasňuje, že se jedná o:

a) fyzické nebo právnické osoby nakupující dodávky vytápění, chlazení nebo teplé vody pro vlastní konečné využití (těmito konečnými uživateli jsou také koneční zákazníci definovaní v čl. 2 odst. 23) nebo

b) fyzické nebo právnické osoby užívající individuální budovu nebo jednotku v budově s více bytovými jednotkami nebo ve víceúčelové budově s dodávkami vytápění, chlazení nebo teplé vody z ústředního zdroje, které nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie.

Je třeba zdůraznit, že pojem "koneční uživatelé" zahrnuje konečné zákazníky. Pokud ustanovení odkazují na konečné uživatele, neměla by být proto chápána tak, že by vylučovala konečné zákazníky.

Toto ujasnění znamená, že od nynějška není v revidované směrnici o energetické účinnosti žádných pochyb o tom, že spotřebitelé podléhající dílčímu měření, mají rovněž nárok na vyúčtování na základě spotřeby (29) a informace o spotřebě.

Pro účely článků 9a, 9c, 10a a 11a v souvislosti s budovou s více bytovými jednotkami nebo víceúčelovou budovou zásobovanou ze systému dálkového vytápění nebo chlazení nebo z obdobného ústředního zdroje na základě jediné smlouvy s dodavatelem energie se může v závislosti na situaci lišit, kdo je "konečným zákazníkem". Pokud má budova jediného vlastníka, je vlastník obvykle, nikoli však nutně, smluvní stranou smlouvy o dodávkách s dodavatelem energie. Obdobně tam, kde existuje více vlastníků, bude sdružení nebo společenství spoluvlastníků často, avšak ne vždy, smluvní stranou vůči dodavateli energie. V některých situacích mohou vlastníci přenést některé úkoly na třetí strany nebo zástupce, například na správcovskou společnost (v některých zemích nazývanou "syndic"), přičemž tyto strany mohou též být smluvní stranou vůči dodavateli energie. Pokud vlastníci pronajímají jednotky, nájemci mohou nebo nemusí mít smluvní vztahy s dodavatelem energie.

Při provádění revidované směrnice budou členské státy muset zohlednit rozmanitost situací, které jsou v jejich jurisdikci relevantní. Avšak bez ohledu na to, který subjekt nebo orgán nakupuje energii společně jménem uživatelů budovy, je důležité organizovat provádění tak, aby informace požadované na základě přílohy VIIa byly skutečně poskytnuty a mohly být rovněž použity jako základ pro informování uživatelů v každém bytě/jednotce. Skutečnost, že definice "konečného zákazníka" se týká osoby, která nakupuje energii "pro své vlastní konečné využití", by například neměla být chápána tak, že neexistuje konečný zákazník v situacích, kdy je správcovská společnost nebo "syndic" skutečnou smluvní stranou pro dodavatele energie budovy.

7.2. Kdo je odpovědný za informace o vyúčtování a spotřebě?

Směrnice o energetické účinnosti nestanoví, kdo je odpovědný za to, že se konečným uživatelům poskytují informace o vyúčtování a o spotřebě uvedené v článku 10a. Pro konečné uživatele, kteří jsou rovněž konečnými zákazníky (a nakupují energii od dotyčného dodavatele energie), by se zdálo nejlogičtějším, aby za poskytování informací byl odpovědný dodavatel energie. Naproti tomu dodavatel energie nemusí mít nejlepší předpoklady pro to, aby nesl odpovědnost za informování konečných uživatelů, s nimiž nemá žádný přímý nebo individuální smluvní vztah. Proto čl. 10a odst. 3) revidované směrnice o energetické účinnosti výslovně uvádí, že: "Členské státy rozhodnou, kdo bude odpovídat za poskytování informací uvedených v odstavcích 1 a 2 konečným uživatelům, kteří nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie." To, které subjekty mají nejlepší předpoklady k tomu, aby informovaly konečné uživatele, bude záviset na vnitrostátních okolnostech a konkrétních nájemních podmínkách. Potenciálními kandidáty by mohli být vlastníci budov, správci budov, pověřené správcovské společnosti nebo poskytovatelé služeb, sdružení vlastníků atd. Při provádění revidované směrnice musí členské státy zajistit, aby…