dnes je 27.5.2024

Input:

Zákon o ochraně ovzduší

9.10.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.5
Zákon o ochraně ovzduší

Ing. Ladislav Černý

Zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, se formou jednoho předpisu nově upravuje legislativní prostředí ochrany ovzduší. Ruší se zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, včetně všech zákonů nebo jejich částí, které tento zákon měnily. Rovněž se ruší prováděcí právní předpisy (nařízení vlády, vyhlášky) vydané k tomuto zákonu.

Dosavadní legislativa byla nepřehledná, byla rozptýlena do řady předpisů (podle zrušovacího ustanovení se jednalo o 53 různých předpisů), a proto se přijal nový ucelený zákonný předpis usnadňující snazší orientaci v problematice, který, spolu s prováděcími předpisy, může být pro praxi přijatelnější a také účinnější, s dosahovanými lepšími výsledky. V novém zákoně jsou promítnuty i zkušenosti z působnosti starého zákona, nové poznatky v oboru a v neposlední řadě také příslušné aktuální směrnice Evropského společenství.

Text zákona není pouze rozsáhlým legislativním předpisem, ale svým fyzikálně technickým založením také zdrojem poučení a vzdělání v daném oboru.

Informace o obsahové náplni jednotlivých částí zákona

Část první – Úvodní ustanovení

Ochranou ovzduší (§ 1) se chápe předcházení a snižování znečišťování ovzduší s cílem omezit rizika škodlivosti. Zákon upravuje úrovně znečištění a znečišťování, jakož i způsob posuzování a vyhodnocování a stanoví nástroje jejich snižování. Vymezuje práva a povinnosti osob a orgánů veřejné správy při ochraně ovzduší a také dodavatelů pohonných hmot a veřejných orgánů při sledování emisí skleníkových plynů. Pro účely (nejen) zákona je definována řada pojmů, zejména odborných (§ 2). Např. palivem se rozumí spalitelný materiál v pevném, kapalném nebo plynném skupenství určený jeho výrobcem ke spalování za účelem uvolnění energetického obsahu tohoto materiálu; spalovací stacionární zdroj – zdroj, ve kterém oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla (dále také jen "stacionární zdroj“); emisní limit – nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících látek vnášené do ovzduší ze stacionárního zdroje; imisní limit – nejvýše přípustná úroveň znečištění stanovená tímto zákonem; emisní strop – nejvýše přípustné množství znečišťující látky vnesené do ovzduší za kalendářní rok.

Část druhá – Znečištění a znečišťování

Přípustná úroveň znečištění (§ 3) je dána imisními limity uvedenými v příloze č. 1 zákona. Přípustná úroveň znečišťování (§ 4) je dána emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami a přípustnou tmavostí kouře; emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průchodu nebo výduchu do ovzduší; emisní stropy se stanovují na každý stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu nebo vymezené území. Stacionární zdroje jsou vyjmenovány v příloze č. 2 zákona. Posuzování a vyhodnocování úrovně znečištění provádí ministerstvo životního prostředí (ministerstvo) pro zóny a aglomerace, jejichž seznam tvoří příloha č. 3 zákona. Úroveň znečišťování zajišťuje provozovatel (§ 6) u znečišťující látky, pro kterou má stanoven emisní limit nebo emisní strop, a u stacionárního zdroje a znečišťujících látek uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Česká inspekce životního prostředí (ČOI) provádí kontrolní měření za účelem ověření plnění emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Výsledky posuzování a vyhodnocování úrovní znečištění (§ 7) vede ministerstvo v informačním systému kvality ovzduší.

Část třetí – Nástroje ke snižování úrovní znečištění a znečišťování

Ministerstvo ve spolupráci s dalšími orgány státní správy zpracovává, nejméně jednou za 4 roky, "Národní program snižování emisí v ČR“ (§ 8), který schvaluje vláda. V případě překročení imisního limitu (stanoveného v příloze č. 1), zpracovává ministerstvo ve spolupráci s příslušným krajským či obecním úřadem (§ 9) "Program zlepšování kvality ovzduší“, jenž je vyhlašován ve věstníku ministerstva. Požadavky na obsah tohoto programu jsou stanoveny v příloze č. 5 k zákonu. Ministerstvo vyhlašuje a odvolává stav smogové situace (§ 10). Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění oxidem siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM10 (tj. částice o průměru 10 μm s odlučovací schopností 50 % ve velikostně odlučovacím filtru) nebo troposférickým ozonem překročí některou z prahových hodnot podle přílohy č. 6 k zákonu. V případě smogové situace krajský úřad stanovuje pro stacionární zdroje provozní řád, obec regulační řád pro omezení provozu motorových vozidel.

Specifikace stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí a povolení k územním plánům, umístění stavby, povolení provozu stacionárního zdroje apod. z hlediska ochrany ovzduší vydává ministerstvo, krajský úřad ve smyslu § 11 a § 12. Náležitosti žádosti o povolení provozu stacionárního zdroje jsou obsahem přílohy č. 7 k tomuto zákonu. Povolení provozu obsahuje závazné podmínky, které jsou vyjmenovány v § 12 odst. 4, jako např. specifické emisní limity, emisní stropy pro stacionární zdroj či provozovnu, způsob, podmínky a četnost zjišťování úrovně znečišťování, provozní řád apod. Změnu a zánik povolení provozu řeší § 13.

Obec může na svém území nebo jeho části, pokud došlo k překročení imisních limitů nebo ve zvláště chráněných územích či lázeňských místech, vyhlásit zónu (nízkoemisní) s omezením provozu některých motorových vozidel (§ 14). Výjimky provozidla jsou v příloze č. 8 zákona.

Poplatníkem poplatku za znečišťování (§ 15) je provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu (poplatek se vztahuje na kotle a zdroje od jmenovitého tepelného příkonu 300 kW). Základem poplatku je množství emisí ze zdroje. Způsob výpočtu poplatku podle přílohy č. 9 k zákonu.

Část čtvrtá – Povinnosti osob a kritéria udržitelnosti biopaliv

Na trhu mohou být toliko paliva (§ 16), jež splňují požadavky podle prováděcího právního předpisu. Na trhu může být stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW, který slouží jako zdroj tepla pouze s certifikátem, že splňuje emisní požadavky podle přílohy č. 10 k zákonu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna, je-li to pro ni technicky možné a ekonomicky přijatelné (§ 16 odst. 7) u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, jenž není stacionárním zdrojem.

Některé vybrané povinnosti provozovatele stacionárního zdroje (§ 17), který není umístěn v rodinném či rekreačním domě:

  • uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroj v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími předpisy a výrobcem;

  • dodržovat emisní limity, emisní stropy, technické podmínky provozu, přípustnou tmavost kouře;

  • předkládat příslušnému orgánu ochrany ovzduší vyžádané informace o provozu a jeho emisích;

  • zajišťovat úroveň znečišťování podle zákona;

  • zajistit řádně technické prostředky pro kontinuální měření emisí – provozovat spalovací stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11 zákona.

Ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, proplástky a uhelné kaly. Zvlášť jsou stanoveny další povinnosti provozovatele zdroje, ve kterém je tepelně zpracován odpad.

V § 18 je stanoveno, že barvy, laky a další prostředky pro opravy nátěrů uváděné na trh nesmějí mít obsah organických sloučenin vyšší, než stanoví prováděcí předpis.

Osoba uvádějící do volného daňového oběhu motorový benzin anebo motorovou naftu je povinna zajistit (§ 19), aby v těchto pohonných hmotách bylo minimální množství biopaliva (4,1 % u benzinu, 6 % u nafty). Rozvedení povinností dodavatele pohonných hmot vedoucí k postupnému snižování emisí skleníkových plynů (CO2, CH4, N2 O) na jednotku energie obsažené v pohonné hmotě v jejím úplném životním cyklu je předmětem § 20. Kritéria udržitelnosti biopaliv a pěstování biomasy, jejich dokladování, požadované prohlášení o shodě jsou podrobně rozvedena v § 21 s odkazem na prováděcí předpis. Vláda nařízením stanoví náležitosti certifikátů a kritéria udržitelnosti biopaliv.

Část pátá – Opatření k nápravě a správní delikty

Inspekce (ochrany ovzduší) nebo obec mohou ukládat opatření (§ 22) k nápravě provozu stacionárního zdroje a případně i nařídit zastavení tohoto zdroje, pokud provozovatel neplní povinnosti stanovené tímto zákonem. Fyzické osobě, pokud se dopustí některého z přestupků taxativně vyjmenovaných v § 23, lze udělit pokutu do výše 20, resp. 50 tisíc Kč. Peníze za přestupky projednává obec (§ 24), vymáhá celní úřad, jsou příjmem obce. Obsáhlý a podrobný výčet správních deliktů právnických a podnikajících právnických osob, s odvoláním na konkrétní ustanovení zákona, je obsahem § 25. Možná výše uložených pokut je v jednotlivých případech stanovena od 20 tisíc Kč do 10 milionů Kč. Tyto pokuty rovněž vymáhá celní úřad, jsou příjmem obce a fondu životního prostředí. Procesní charakter má § 26 ve společných ustanoveních.

Část šestá – Výkon státní správy a činnosti na podporu výkonu státní správy

Orgány ochrany ovzduší, které vykonávají správní činnost podle § 27, jsou: ministerstvo (ŽP), Ministerstvo zdravotnictví ČR, inspekce (ochrany ovzduší), Česká obchodní inspekce, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou pravomocí, obecní úřady, celní úřady a Ministerstvo zemědělství. ČR Povinnosti a práva osob kontrolujících dodržování zákona a osob kontrolovaných jsou vymezeny v §

Nahrávám...
Nahrávám...