3.5
Zákon o ochraně ovzduší
Ing. Ladislav Černý
Zákonem č. 201/2012
Sb., o ochraně ovzduší, se formou jednoho předpisu nově upravuje
legislativní prostředí ochrany ovzduší. Ruší se zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně
ovzduší, včetně všech zákonů nebo jejich částí, které tento zákon měnily.
Rovněž se ruší prováděcí právní předpisy (nařízení vlády, vyhlášky) vydané k
tomuto zákonu.
Dosavadní legislativa byla nepřehledná, byla rozptýlena do řady
předpisů (podle zrušovacího ustanovení se jednalo o 53 různých předpisů), a
proto se přijal nový ucelený zákonný předpis usnadňující snazší orientaci v
problematice, který, spolu s prováděcími předpisy, může být pro praxi
přijatelnější a také účinnější, s dosahovanými lepšími výsledky. V novém zákoně
jsou promítnuty i zkušenosti z působnosti starého zákona, nové poznatky v oboru
a v neposlední řadě také příslušné aktuální směrnice Evropského
společenství.
Text zákona není pouze rozsáhlým legislativním předpisem, ale svým
fyzikálně technickým založením také zdrojem poučení a vzdělání v daném
oboru.
NahoruInformace o obsahové náplni jednotlivých částí zákona
Část první – Úvodní ustanovení
Ochranou ovzduší (§ 1) se chápe předcházení a snižování
znečišťování ovzduší s cílem omezit rizika škodlivosti. Zákon upravuje úrovně
znečištění a znečišťování, jakož i způsob posuzování a vyhodnocování a stanoví
nástroje jejich snižování. Vymezuje práva a povinnosti osob a orgánů veřejné
správy při ochraně ovzduší a také dodavatelů pohonných hmot a veřejných orgánů
při sledování emisí skleníkových plynů. Pro účely (nejen) zákona je definována
řada pojmů, zejména odborných (§ 2). Např. palivem se rozumí spalitelný materiál v pevném,
kapalném nebo plynném skupenství určený jeho výrobcem ke spalování za účelem
uvolnění energetického obsahu tohoto materiálu; spalovací stacionární zdroj –
zdroj, ve kterém oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla (dále také
jen "stacionární zdroj“); emisní limit – nejvýše přípustné množství
znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících látek vnášené do ovzduší ze
stacionárního zdroje; imisní limit – nejvýše přípustná úroveň znečištění
stanovená tímto zákonem; emisní strop – nejvýše přípustné množství znečišťující
látky vnesené do ovzduší za kalendářní rok.
Část druhá – Znečištění a znečišťování
Přípustná úroveň znečištění (§ 3) je dána imisními
limity uvedenými v příloze č. 1 zákona. Přípustná úroveň znečišťování
(§ 4) je
dána emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami a přípustnou
tmavostí kouře; emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průchodu
nebo výduchu do ovzduší; emisní stropy se stanovují na každý stacionární zdroj,
skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu nebo vymezené území.
Stacionární zdroje jsou vyjmenovány v příloze č. 2 zákona. Posuzování a
vyhodnocování úrovně znečištění provádí ministerstvo životního prostředí
(ministerstvo) pro zóny a aglomerace, jejichž seznam tvoří příloha č. 3 zákona.
Úroveň znečišťování zajišťuje provozovatel (§ 6) u znečišťující látky, pro kterou má
stanoven emisní limit nebo emisní strop, a u stacionárního zdroje a
znečišťujících látek uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Česká inspekce
životního prostředí (ČOI) provádí kontrolní měření za účelem ověření plnění
emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Výsledky posuzování a
vyhodnocování úrovní znečištění (§ 7) vede ministerstvo v informačním systému
kvality ovzduší.
Část třetí – Nástroje ke snižování úrovní znečištění a
znečišťování
Ministerstvo ve spolupráci s dalšími orgány státní správy zpracovává,
nejméně jednou za 4 roky, "Národní program snižování emisí v ČR“ (§ 8), který schvaluje
vláda. V případě překročení imisního limitu (stanoveného v příloze č. 1),
zpracovává ministerstvo ve spolupráci s příslušným krajským či obecním úřadem
(§ 9)
"Program zlepšování kvality ovzduší“, jenž je vyhlašován ve věstníku
ministerstva. Požadavky na obsah tohoto programu jsou stanoveny v příloze č. 5
k zákonu. Ministerstvo vyhlašuje a odvolává stav smogové situace (§ 10). Smogová
situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění oxidem
siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM10 (tj. částice o průměru 10 μm s
odlučovací schopností 50 % ve velikostně odlučovacím filtru) nebo
troposférickým ozonem překročí některou z prahových hodnot podle přílohy č. 6 k
zákonu. V případě smogové situace krajský úřad stanovuje pro stacionární zdroje
provozní řád, obec regulační řád pro omezení provozu motorových vozidel.
Specifikace stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí a povolení k
územním plánům, umístění stavby, povolení provozu stacionárního zdroje apod. z
hlediska ochrany ovzduší vydává ministerstvo, krajský úřad ve smyslu § 11 a §
12. Náležitosti žádosti o povolení provozu stacionárního zdroje jsou obsahem
přílohy č. 7 k tomuto zákonu. Povolení provozu obsahuje závazné podmínky, které
jsou vyjmenovány v §
12 odst. 4, jako např. specifické emisní limity, emisní stropy pro
stacionární zdroj či provozovnu, způsob, podmínky a četnost zjišťování úrovně
znečišťování, provozní řád apod. Změnu a zánik povolení provozu řeší § 13.
Obec může na svém území nebo jeho části, pokud došlo k překročení
imisních limitů nebo ve zvláště chráněných územích či lázeňských místech,
vyhlásit zónu (nízkoemisní) s omezením provozu některých motorových vozidel
(§ 14).
Výjimky provozidla jsou v příloze č. 8 zákona.
Poplatníkem poplatku za znečišťování (§ 15) je
provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu (poplatek
se vztahuje na kotle a zdroje od jmenovitého tepelného příkonu 300 kW).
Základem poplatku je množství emisí ze zdroje. Způsob výpočtu poplatku podle
přílohy č. 9 k zákonu.
Část čtvrtá – Povinnosti osob a kritéria udržitelnosti
biopaliv
Na trhu mohou být toliko paliva (§ 16), jež splňují požadavky podle
prováděcího právního předpisu. Na trhu může být stacionární zdroj o jmenovitém
tepelném příkonu do 300 kW, který slouží jako zdroj tepla pouze s certifikátem,
že splňuje emisní požadavky podle přílohy č. 10 k zákonu. Právnická nebo
fyzická osoba je povinna, je-li to pro ni technicky možné a ekonomicky
přijatelné (§ 16 odst. 7) u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb
využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje,
jenž není stacionárním zdrojem.
Některé vybrané povinnosti provozovatele stacionárního zdroje
(§ 17),
který není umístěn v rodinném či rekreačním domě:
-
uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroj v souladu s
podmínkami stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími předpisy a výrobcem;
-
dodržovat emisní limity, emisní stropy, technické podmínky
provozu, přípustnou tmavost kouře;
-
předkládat příslušnému orgánu ochrany ovzduší vyžádané informace o
provozu a jeho emisích;
-
zajišťovat úroveň znečišťování podle zákona;
-
zajistit řádně technické prostředky pro kontinuální měření emisí –
provozovat spalovací stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do
300 kW, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního
vytápění v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11
zákona.
Ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW
a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, proplástky a
uhelné kaly. Zvlášť jsou stanoveny další povinnosti provozovatele zdroje, ve
kterém je tepelně zpracován odpad.
V §
18 je stanoveno, že barvy, laky a další prostředky pro opravy nátěrů
uváděné na trh nesmějí mít obsah organických sloučenin vyšší, než stanoví
prováděcí předpis.
Osoba uvádějící do volného daňového oběhu motorový benzin anebo
motorovou naftu je povinna zajistit (§ 19), aby v těchto pohonných hmotách bylo
minimální množství biopaliva (4,1 % u benzinu, 6 % u nafty). Rozvedení
povinností dodavatele pohonných hmot vedoucí k postupnému snižování emisí
skleníkových plynů (CO2, CH4, N2 O) na
jednotku energie obsažené v pohonné hmotě v jejím úplném životním cyklu je
předmětem §
20. Kritéria udržitelnosti biopaliv a pěstování biomasy, jejich
dokladování, požadované prohlášení o shodě jsou podrobně rozvedena v § 21 s
odkazem na prováděcí předpis. Vláda nařízením stanoví náležitosti certifikátů a
kritéria udržitelnosti biopaliv.
Část pátá – Opatření k nápravě a správní delikty
Inspekce (ochrany ovzduší) nebo obec mohou ukládat opatření (§ 22) k nápravě
provozu stacionárního zdroje a případně i nařídit zastavení tohoto zdroje,
pokud provozovatel neplní povinnosti stanovené tímto zákonem. Fyzické osobě,
pokud se dopustí některého z přestupků taxativně vyjmenovaných v § 23, lze
udělit pokutu do výše 20, resp. 50 tisíc Kč. Peníze za přestupky projednává
obec (§
24), vymáhá celní úřad, jsou příjmem obce. Obsáhlý a podrobný výčet
správních deliktů právnických a podnikajících právnických osob, s odvoláním na
konkrétní ustanovení zákona, je obsahem § 25.
Možná výše uložených pokut je v jednotlivých případech stanovena od 20 tisíc Kč
do 10 milionů Kč. Tyto pokuty rovněž vymáhá celní úřad, jsou příjmem obce a
fondu životního prostředí. Procesní charakter má § 26 ve
společných ustanoveních.
Část šestá – Výkon státní správy a činnosti na podporu výkonu
státní správy
Orgány ochrany ovzduší, které vykonávají správní činnost podle § 27,
jsou: ministerstvo (ŽP), Ministerstvo zdravotnictví ČR, inspekce (ochrany
ovzduší), Česká obchodní inspekce, krajské úřady, obecní úřady obcí s
rozšířenou pravomocí, obecní úřady, celní úřady a Ministerstvo zemědělství. ČR
Povinnosti a práva osob kontrolujících dodržování zákona a osob kontrolovaných
jsou vymezeny v §…
