Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Vyhláška č. 372/2001 Sb.: Dvě základní metody rozdělování nákladů na vytápění

1.10.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.2.5.23
Vyhláška č. 372/2001 Sb.: Dvě základní metody rozdělování nákladů na vytápění

Ing. Ladislav Černý

Prvním krokem vedoucím ke spravedlivé úhradě za vytápění je formulace vzájemného vztahu mezi teplotou, dodaným teplem a cenou zaplacenou za tuto tepelnou pohodu. Na základě fyzikálního ujasnění vztahu pojmů tepelná pohoda a dodané teplo lze teprve formulovat kritérium úhrady. Pokud připustíme, že cílem vytápění je dosahovaná teplota v prostředí (prostoru o určité velikosti), můžeme dosahovanou teplotu považovat za kvalitativní parametr a velikost místnosti za kvantitativní parametr. Prostředkem ke zjištění míry kvalitativního i jedním dalším parametrem a příslušný systém přepočtu indikovaného údaje na podíl konkrétní vytápěné místnosti na vytápěcích nákladech celého domu.

Dvě koncepce rozúčtování nákladů na vytápění

Algoritmus rozúčtování jakéhokoliv systému poměrového měření vychází ze vzájemného porovnání náměrů jednotlivých indikátorů k jejich celkové součtové hodnotě. Z tohoto důvodu nelze považovat konkrétní indikátor za samostatné měřidlo s absolutní hodnotou výstupu. Není měřidlem ve smyslu metrologickém a jako takový nepodléhá kontrole podle zákona o metrologii. Jednotlivé náměry nemohou poskytnout údaj o platbě, o podílu na celkové částce za vytápění domu ani o množství tepla, které bylo spotřebováno. Jedná se vždy o souhrn vstupů, ke kterým kromě náměru všech indikátorů patří systém přepočtu náměrů na kontrolovatelný údaj, technické provedení a provoz vytápěcí soustavy, stavební provedení budov včetně vnějších a vnitřních prostupů tepla. Vlastní algoritmus rozúčtování není možné ani nutné předurčovat legislativně právním ustanovením, neboť se ve své podstatě jedná o fyzikálně technické záležitosti, které se řídí přírodními zákony. Snaha o přesné legislativní vymezení může vést, jak prokazují zkušenosti, ke zneužívání legislativy; pouhá administrativní shoda s vyhláškou ještě nezaručuje přijatelné a spravedlivé rozúčtování.

Reálnou cestou vedoucí k relativně spravedlivému a kontrolovatelnému rozúčtování je využití poznatků k formulaci fyzikálně jasného a jednoznačného kritéria rozúčtování. Podstatou přístupu k poměrovému měření a rozúčtování musí být jednoznačné fyzikálně technické definování kvality a kvantity vytápění, laicky kontrolovatelné uživatelem bytu. Zejména musí být vyloučeny nebo potlačeny chybné rozpočty v případech mezních stavů, jakými jsou např. úplné uzavírání otopných těles či trvalé (po)otevření oken.

Pro vyhodnocování údajů poměrových indikátorů se postupně vytvořily dvě metodiky, zdánlivě výrazně odlišné. Jsou fyzikálně nesprávně označovány jako rozpočet podle tepelné pohody „T“ (průměrné teploty místnosti) a rozpočet podle množství dodaného teplaM“. Fyzikální nesprávnost, jež ovšem není na závadu laickému chápání problému, je ve zdánlivé preferenci v prvním případě teploty místnosti, v druhém případě množství dodaného tepla. Teplota místnosti a dodané nebo odvedené teplo jsou vždy při zachování dalších technických podmínek součástí téže rovnice. Na jedné straně rovnice je teplota místnosti, resp. teplotní rozdíl mezi vnitřní teplotou a venkovní teplotou, na druhé straně rovnice je tepelný výkon nebo tepelné ztráty. Obojí při použití časového intervalu je možno vyjádřit jak průměrnou teplotou, tak dodaným nebo odvedeným teplem.

Základní rozdíl je pouze v tom, že v prvním případě odpovídá průměrné teplotě libovolné vytápěné místnosti vždy stejné množství tepla, vztažené na 1 m3, resp. 1 m2 (na základě definování průměrné energetické náročnosti všech vytápěných místností v měřeném celku). To vede u stejně velkých místností se stejnou teplotou ke stejné úhradě za vytápění.

V druhém případě odpovídá průměrné teplotě libovolné vytápěné místnosti vždy rozdílné množství tepla (na základě skutečné energetické náročnosti každé vytápěné místnosti v měřeném celku). To vede u stejně velkých místností se stejnou teplotou k rozdílné úhradě za vytápění.

V dalším textu je pojetí rozúčtování označeno zkratkami logicky vycházejícími z podstaty obou způsobů:

V prvním případě: „Teplotě místnosti odpovídá vždy konstantní (const.) množství tepla QC, tudíž metoda TQC“.

V druhém případě: „Teplotě místnosti odpovídá vždy diferencované (rozdílné) množství tepla QD, tudíž metoda TQD“.

Pozn.: Nejnověji se, nesprávně a nepatřičně, vyskytují snahy těmto dvěma metodám přiřadit zavádějící politický nádech; rozdělování podle TQC odpovídá sociálnímu, rovnostářskému (levicovému až socialistickému) pojetí, rozdělování TQD odpovídá tržnímu (tzv. pravicovému) pojetí. Toto „škatulkování“ zastánců jednoho i druhého pojetí metodiky se opírá o chápání vytápění jako dodávky energie, která je zbožím, nikoliv službou. Snaha o takové hodnocení ve své podstatě odvádí od racionálního řešení dané problematiky a navíc je anachronismem a vrací nás zpět směrem ke kořenům neblahého „vědeckého socialismu“ a tzv. politické ekonomie.

V odvětvích elektroenergetiky a plynárenství, v nichž se v současnosti dynamicky prosazují konkurenční tržní prvky s obchodováním na principech hospodářské soutěže, se problém zboží versus služby ani samotné slovo zboží ve spojitosti s dodávkou energie vůbec nevyskytuje, a tudíž se neřeší. Dodávka elektřiny zákazníkovi se s rozvojem tržních principů rozkládá v nákladech na tzv. dodávku silové elektřiny a poskytování různých specifických služeb, které tvoří cca polovinu z nákladů, z nichž je odvozena výsledná cena (úhrada) za dodávku energie. Energie sama o sobě ve své podstatě nemá pro lidi užitnou hodnotu jako zboží, energie je prostředkem, předpokladem pro výrobu zboží, poskytování různých služeb a zajišťování různých nezbytných potřeb k životu lidí, včetně bydlení. Náklady na energii se promítají do cen zboží, služeb a různých potřeb lidí. Vytápění je onou službou založenou na dodávce tepelné energie zajišťující základní lidskou potřebu, kterou je přiměřená teplotní úroveň pro pobyt lidí v bytech, na pracovištích, v kulturních, zdravotních a dopravních zařízeních apod.

Dále přetrvávající snahou je hledat odpověď na otázku, zda rozúčtovávat náklady na vytápění tzv. podle tepelné pohody, vnitřní teploty nebo tzv. podle množství, která „metoda“ je lepší, správnější, „tržnější“?

Fyzikálně technická podstata vytápění a rozúčtování nákladů na dodávku tepelné energie, jež je prostředkem k zajištění této služby, s pomocí poměrového měření, a dosavadní zkušenosti z rozúčtování vedou ke konstataci, že se jedná o nesprávně pokládanou otázku. Ale v tomto případě se nejedná pouze o nesprávně kladenou otázku, ale i otázku zbytečnou, protože je ve své podstatě zavádějící a nemá smysl na ni hledat odpověď. V obou koncepcích se totiž jedná o rozúčtování podle dosahované teploty a tomu odpovídajícímu množství tepla, skutečně užitého tepla.

U způsobu TQC je libovolné místnosti s průměrnou teplotou přiřazeno vždy stejné množství tepla vztaženého na 1 m2 podlahové plochy, které odpovídá průměrné energetické náročnosti všech vytápěných místností v domě – zúčtovací jednotce. To vede u místností se stejnou vnitřní teplotou ke stejné úhradě za vytápění vztažené na 1 m2.

U způsobu TQD je libovolné místnosti s průměrnou teplotou přiřazeno vždy rozdílné množství tepla vztaženého na 1 m2 podlahové plochy, které odpovídá skutečné energetické náročnosti konkrétní místnosti. Tento způsob nutně vede u stejně velkých místností se stejnou teplotou k rozdílné úhradě za vytápění.

S ohledem na dlouholetou tradici v našich zemích, kde není energetická náročnost bytu zahrnována do ceny bytu ani do ceny nájemného, není tento způsob importovaný ze zemí s odlišnou praxí a související legislativně právní úpravou vhodný.

Ani v aktuálně platných předpisech o nájemném není explicitně dánastanovena možnost uplatnění různé ceny nájemného v závislosti na energetické náročnosti bytu dané jeho polohou v tomtéž domě.

Importované normy ČSN EN 834 a ČSN EN 835 bohužel popisují a zakládají jen tento způsob rozúčtování, nevhodný pro české technické a právní podmínky.

Navíc tyto normy nerespektují vnitřní prostupy tepla, čímž ani pro tento způsob rozúčtování nejsou vhodné. Důsledkem toho jsou fyzikálně neodůvodnitelné rozdíly v úhradách za vytápění mezi stejnými byty téhož domu.

Uvedená skutečná energetická náročnost vytápění místnosti je definována vztahem

kde:

QiN ............. jmenovitá tepelná ztráta místnosti včetně infiltrace,

Si .…....... podlahová plocha vytápěné místnosti,

hi ................ výška vytápěné místnosti,

tiN ............. jmenovitá teplota místnosti,

te …...... oblastní venkovní teplota.

Při poměrovém měření lze místo objemu místnosti daného součinem Si3 x hi3 použít pouze podlahovou plochu Si. Tím se předchozí rovnice zjednoduší na:

Průměrná energetická náročnost vytápěné místnosti qi stř

kde:

k........ počet vytápěných místností.

K výpočtu skutečné energetické náročnosti vytápěné místnosti se použije norma ČSN 060210 - Výpočet tepelných ztrát místnosti, případně norma ČSN EN 831 - Metoda výpočtu tepelné ztráty. Pokud takto určené jmenovité tepelné ztrátě místnosti odpovídá jmenovitý výkon otopného tělesa podle ČSN 061102, je možno tento jmenovitý výkon otopného tělesa použít.

Stanovení rozmezí přípustných měrných nákladů oproti průměrným (podle vyhlášky č. 372/2001 Sb.), které je někdy nazýváno jako nivelizující, socializující, bylo vyvoláno neochotou některých rozúčtovatelů respektovat příslušné ustanovení staré vyhlášky (č. 245/1995 Sb.) a v důsledku toho množících se případů stížností na značné, někdy až několikanásobné rozdíly vypočtených nákladů na vytápění stejně velkého bytu v tomtéž domě. Tyto rozdíly byly tak velké, že při seriózním propočtu odpovídaly rozdílům v teplotní úrovni v bytech o 20 i více °C, což se zcela vymyká fyzikálním a technickým možnostem.

Celý problém rozúčtování spočívá v některých poněkud zastarávajících ustanoveních technických norem, zejména pak v přímém a jasném nepojmenování a nevymezení obou způsobů, resp. přístupů k rozúčtování části nákladů – spotřební složky legislativním předpisem.

Rozúčtování podle průměrné energetické náročnosti – metoda TQC

Způsobem rozúčtování TQC, založeným na průměrné energetické náročnosti, se rozumí, že průměrné teplotě dosahované ve vytápěných místnostech celé zúčtovací jednotky (budovy) odpovídá v libovolné její místnosti vždy konstantní (stejné) množství tepla vztažené na 1 m2, což znamená, že na místnosti se stejnou průměrnou vnitřní teplotou připadá vždy stejná úhrada vztažená na 1 m2 její plochy.

Požadavkům srozumitelnosti, průhlednosti a snadné kontrolovatelnosti a přitom fyzikálně technické nezávadnosti a jasné definovanosti vyhovuje v tomto případě jeden kvalitativní a jeden kvantitativní parametr.

  • Jediným kvalitativním kritériem je takový parametr, jenž je účelem vytápění a který člověk vnímá, je schopen vědomě regulovat a také mít pod kontrolou. Tím je teplota prostředí za podmínky, že není násilně porušována fyzikální vazba mezi dodávaným teplem a teplotou prostředí ve vymezeném prostoru nadměrným

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: