dnes je 11.8.2022

Input:

Povinnost registrace tepla v bytech a nebytových prostorách k rozdělování nákladů

27.1.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

8.3.1
Povinnost registrace tepla v bytech a nebytových prostorách k rozdělování nákladů

Ing. Ladislav Černý

Úvodem - pohled zpět do konce minulého století

K určení úhrady za vytápění bytů a nebytových prostorů v bytových budovách se vedou rozporuplné názorové polemiky od doby, kdy se tepelná energie přestala dotovat, když dříve byla stanovena státem jednotná cena tepla. Celé čtvrtstoletí se laicky, tu více či méně odborně diskutuje, jak rozdělit náklady na vytápění domu mezi konečné spotřebitele, aby co nejvěrněji odpovídaly míře užití tepelné energie, které se neprojevuje ničím jiným než teplotní úrovní vnitřního prostředí. Od prvopočátku se k řešení tohoto problému přistupovalo ze dvou rozdílných pozic, náhledů na vytápění. V devadesátých letech bylo na pořadu dne názorové střetnutí o tom, zda je vytápění zbožím nebo službou. Označení "zboží" představovalo něco, co bylo "in", tržní, kdežto označení "služba" mělo nádech předlistopadového socialistického nazírání. S tím velmi úzce souviselo dvojí pojetí rozdělování nákladů na vytápění – tzv. podle množství (užitého tepla) a nebo podle dosažené tepelné pohody.

Současná nově vzedmutá vlna někdy ne zcela objektivní nevybíravé diskuse v sociálních a veřejných mediích prozrazuje, že garnitura diskutujících si nedokázala problém dvojího pojetí uvědomit, ani pojmenovat (definovat), natož vyřešit a tak tento problém dvojího pojetí zůstává i nadále v pozadí celé této problematiky.

Zatímco diskuse na téma zboží versus služba časem dozněla, nikoho nevzrušuje, že v účtech za elektřinu a plyn platíme za služby dodávky elektřiny nebo plynu, v případě tepla k vytápění rozpor, ač skrytý, a tudíž neřešený, přetrvává. Platíme jako uživatelé bytů za množství tepla a nebo za tepelnou úpravu prostředí našeho bytu? To je ta otázka, to je oč tu běží.

S pokorou k přírodním zákonitostem

Projevem působení, přítomnosti tepelné energie v prostoru je změna teploty média, prostředí. Teplo má schopnost akumulace, působí se setrvačností a šíří se prostředím, ať plynným (vzduchem), pevným (prostupuje stěnami) nebo kapalným. Užití tepla šířeného volně prostorem (vzduchem) a stavebními konstrukcemi není možné běžně dostupnými prostředky pro praktické účely (fakturaci) změřit. Množství dodávaného (odebíraného) tepla lze měřit (ve smyslu metrologickém, viz zákon o metrologii), pokud je svým proudícím nositelem "spoutáno" v potrubí.

Jsme schopni vyhodnotit množství tepelné energie, které uniká do venkovního prostředí celým pláštěm budovy (viz - průměrný součinitel prostupu tepla Uem [W/(m2.K)], vyhláška č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov) tj. tepelné ztráty, které odpovídají množství dodaného tepla do budovy tím či oním způsobem. Nejsme schopni běžnými, pro praxi dostupnými prostředky hodnotit (změřit) přesně užití množství tepla v dílčích prostorách budovy. Byt, místnost bytu nejsou izolovaným prostorem imunním vůči teplotě svého okolí v domě. Z těchto důvodů, pokud se týká užití tepla uvnitř v budově, nemůžeme mít ambice měřit teplo, ale toliko rozdělovat náklady na teplo, ani přesně zjistit množství tepla skutečně užitého ve vymezeném prostoru budovy. Skutečné užití tepla v bytových a nebytových jednotkách (místnostech) budovy je do značné míry neadresné ve srovnání s elektřinou, vodou, plynem.

Požadavek

Přirozený požadavek: platit za teplo podle podílu na vyvolaných nákladech na vytápění celého domu a na poskytování teplé vody v domě.

Tepelná pohoda ve vnitřních prostorách užívaných budov k pobytu lidí je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí. Výdaje na udržování požadované teplotní úrovně jsou nemalou finanční položkou za užívání bytových a nebytových prostorů. Určení spravedlivých, fyzikálně odůvodnitelných a laicky srozumitelných podílů úhrady za temperování celého objektu jako jednoho kompaktního spotřebiče tepelné energie na jednotlivé její uživatele úměrně podle "spotřeby" (využívání) je oprávněným a přirozeným požadavkem. Způsob stanovení úhrady má nemalý motivující vliv na racionální úsporné hospodaření energií.

Přijímaná česká legislativa (novela zákona o hospodaření energií projednávaná (leden 2015) v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a vyhláška č. 237/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 194/2007 Sb.) v souladu s evropskou legislativou (pokud se týká měření ve smyslu registrace užití tepelné energie v bytových domech a víceúčelových stavbách), přináší nově povinnost toto užití dostupnými prostředky určit. Cílem přijímaných opatření je, aby každý konečný spotřebitel (uživatel) energie byl motivován k hospodárnému nakládání s tepelnou energií při vytápění a spotřebě teplé vody. Toho lze dosáhnout spravedlivým rozdělováním nákladů na vytápění na základě registrace účinku tepelné energie - totiž teploty prostředí - působící v prostoru stavební konstrukce a rozdělením nákladů na spotřebovanou teplou vodu na základě měření její spotřeby stanovenými měřidly - vodoměry. Je otázkou krátkého času, kdy celá veřejnost tento záměr pozitivně přijme, když již její značná část rozdělování nákladů na vytápění podle spotřeby tepla registrací teploty delší dobu akceptuje a považuje to za zcela normální. Je přece naprosto přirozené, aby každý platil za energii podle toho, kolik ji spotřebuje respektive jaké náklady vyvolá na dodání energie svou spotřebou tj. svým užíváním tepla a vytvářením své tepelné pohody. Je naprosto přirozené, aby úhrada za vytápění a za teplou vodu odpovídala míře užití těchto služeb spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů.

Teplota prostředí

Teplota prostředí místnosti výslednicí udržované bilanční rovnováhy mezi dodávkou tepla a tepelnými ztrátami.

Energetickou legislativou (zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, v aktuálním platném znění) je chápáno vytápění jako "proces sdílení tepla do vytápěného prostoru zajišťovaný příslušným technickým zařízením za účelem vytváření tepelné pohody či požadovaných standardů vnitřního prostředí...". Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/91/ES o energetické náročnosti budov i směrnicí 2012/27/EU ze dne 25. října 2012 o energetické účinnosti, a zákonem o hospodaření energií je budova (nikoliv bytová jednotka nebo dokonce otopné těleso) chápána jako jeden samostatný, ucelený spotřebič energie. K budově jako celku, nikoliv k bytovým jednotkám, se vztahují všechna hodnotící kriteria spotřeby energie. Přesné určení skutečné spotřeby tepla uživateli bytu ve vytápěném objektu je mýtem, protože ji nelze určit srovnatelně přesně jako u elektřiny, vody, plynu.

Z hlediska fyzikálně technického je vytápění budovy dynamický proces udržování bilanční rovnováhy na požadované teplotní úrovni uvnitř částí stavební konstrukce mezi energií odváděnou do vnějšího prostoru – venkovního prostředí (tepelnými ztrátami) a energií přiváděnou do vytápěného prostoru.

Pokud jde o vymezenou část budovy jako je např. jednotka (bytová, nebytová) nebo jednotlivá místnost, je tato tepelná rovnováha výslednicí mezi tepelnými ztrátami a dodáváním tepelné energie do tohoto prostoru. Tento prostor je vymezen vnější stěnou (vnějšími stěnami) a vnitřními stěnami, stropem a podlahou s obdobně teplotně upravovaným prostředím prostoru sousedících jednotek.

Zdroji tepla v tomto prostoru, které udržují tepelnou rovnováhu v případě ústředního vytápění, jsou především vnitřní rozvody otopné soustavy s otopnými tělesy nebo zařízeními stropního /podlahového vytápění, tj.celé odběrné vnitřní tepelné zařízení budovy. Na tepelné bilanci uvnitř domu se podílejí i vnitřní rozvody teplé (užitkové) vody. Na udržované tepelné rovnováze místnosti, jednotky mají vliv (někdy více někdy méně, podle teplotních rozdílů) vnitřní tepelné toky mezi místnostmi – kladné a záporné.

K tepelné bilanci jednotky, místnosti přispívají rovněž elektrické nebo plynové spotřebiče. Tepelnou bilanci ovlivňuje i sluneční záření a přítomnost osob a případně zvířat. Tyto tepelné příspěvky jsou však relativně malé, a zejména časově krátké a zpravidla jsou eliminovány větráním (při vaření, praní apod.). Z hlediska tepelné bilance má však nezanedbatelný podíl na vnitřní teplotní úrovni zvýšená infiltrace nadstandardním větráním

Tepelná bilance místnosti

Kromě radiátoru (otopného tělesa) na ovlivňování tepelné pohody (teploty vnitřního prostředí) v místnosti přispívají hlavně i vertikální rozvody (stoupačky) a prostupy tepla vnitřními stěnami. Podíly ostatních zdrojů jsou vzhledem k jejich krátkému časovému působení z hlediska tepelné bilance a pro účely rozúčtování nákladů nevýznamné. Uvažujme místnost o půdorysných rozměrech 3 x 5 m a výšce 2,75 m.

Teplo z vnitřních rozvodů. Podle přílohy vyhlášky č. 193/2007 Sb., kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při rozvodu tepelné energie a vnitřním rozvodu tepelné energie a chladu, tepelný výkon 1m délky neizolovaného potrubí např. u potrubí DN 32 a teploty vody v trubce 60 °C je 55 W/m. To odpovídá dodávce tepelné energie z 3 metrové stoupačky (do délky stoupačky je zahrnuta pro přibližný výpočet i její část ve stropě a podlaze) za otopné období 4000 hodin hodnotě 660 kWh. S připočtením cca 1/3 tepla ze zpáteční větve se dostáváme k hodnotě dodávky tepla Qstoup.= 880 kWh za otopné období.

Teplo prostupem stěnami. Uvažujme s teplotním rozdílem mezi sousedícími místnostmi dvou bytů 5 °C, což odpovídá vnitřním teplotám 23 a 18 °C. Podle norem ČSN 730540 "Tepelná ochrana budov" požadovaná hodnota součinitele prostupu tepla vnitřní stěny mezi prostory s rozdílem teplot do 5 °C včetně UN = 2,7 W/(m2.K), pro strop je požadovaná hodnota součinitele prostupu UN = 2,2 W/(m2.K). U vnitřní stěny 3 x 5 m to odpovídá tepelnému toku 2, 7 x 15 x 5 = 202,5 W, u stropu o stejné velikosti 165 W. Jestliže místnost o nižší teplotě užívá "netopič" se zavřeným radiátorem celé otopné období znamená to, že k němu "nateče" za 4000 hodin vnitřní stěnou 202,5 W x 4000 hod. = 810 kWh = Qprost.

Teplo z radiátoru. Měrná spotřeba tepla za rok při dobrém vyregulování soustavy ústředního vytápění dosahuje hodnot kolem 80 - 130 kWh/m2 podlahové plochy. Teplo získané z vertikálních rozvodů a z prostupu stěnou z místnosti sousedního bytu v uvedeném příkladu dosahuje 880 + 810 = 1690 kWh/rok, což odpovídá roční měrné spotřebě místnosti o ploše 15 m2 112,66 kWh/m2. (Případný tepelný zisk prostupem ze stropu pro náš příklad ani nemusíme uvažovat). To svědčí o tom, že radiátor se nepodílel na dodávce tepla do místnosti. Samozřejmě na indikátoru v tom případě je náměr nulový při použití indikátoru se startovací teplotou registrace 25 – 30 °C podle normy EN ČSN 834 umístěném na radiátoru.

Požadavky legislativy

Požadavky na měření tepla a registrace působení tepla v domech stanovené směrnicí EU a legislativou ČR.

Měření množství spotřeby tepelné energie v budově je dáno povinností držitele licence (dodavatele) měřit odběrateli (zákazníkovi) odebrané teplo respektive dodané teplo z pohledu dodavatele. Tato povinnost je zakotvena v energetickém zákoně, § 78, odst.1. V zákoně o hospodaření energií (v jeho současné projednávané novele v Poslanecké sněmovně) je vlastně zrcadlový obraz tohoto ustanovení, kterým se totéž ukládá v § 7 odst 4 písm.f) stavebníkovi, vlastníku budovy nebo společenství vlastníků, jakožto konečnému zákazníkovi, který nakupuje teplo, chlad nebo teplou vodu pro své vlastní konečné užití, tj. totiž pro zajištění svého plnění – vytápění a poskytování teplé vody, případně klimatizaci - vůči konečným spotřebitelům, jimiž jsou uživatelé bytů a nebytových prostorů.

Jedná se o zajištění instalace měření tzv. na patě domu. Tím je plněno ustanovení jazykem směrnice řečené v čl. 9, odst.3, první pododstavec "Pokud jsou vytápění a chlazení budovy nebo dodávka teplé vody zajišťovány ze sítě dálkového vytápění nebo z ústředního zdroje zásobujícího více budov, nainstaluje se měřič tepla nebo teplé vody na výměník tepla nebo do odběrného místa."

Někdy neporozuměná a diskutovaná problematika "měření", "měřáků", ale ve skutečnosti registrace (sloužící k rozdělování nákladů) užití tepelné energie konečným spotřebitelům (konečným uživatelům) podle čl. 9 odst.3 druhého a třetího pododstavce směrnice, je předmětem ustanovení zákona o hospodaření energií a prováděcího právního předpisu – vyhlášky č. 237/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 194/2007 Sb.

Vyhláška, jako prováděcí právní předpis k zákonu, nemůže stanovovat žádné povinnosti, na to legislativci obzvláště dbají. Povinnost v daném případě předmětu vyhl. č. 237/2014 Sb., která provádí § 7 odst 9 zákona o hospodaření energií v aktuálně platném znění, je stanovena v § 7 odst. 4 tohoto zákona, který zní: "Stavebník, vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek jsou dále povinni a) vybavit vnitřní tepelná zařízení budov přístroji regulujícími a registrujícími dodávku tepelné energie konečným uživatelům v rozsahu stanoveném prováděcím předpisem.....". Zmocnění ministerstva v odst. 9 zní: "Rozsah vybavení vnitřních tepelných zařízení přístroji regulujícími a registrujícími dodávku tepelné energie konečným uživatelům ..... stanoví prováděcí právní předpis." Citovaná úprava zákona o hospodaření energií je stanovena zákonem č. 318/1012 Sb., ze dne 19.července 2012.

Předmětná vyhláška č. 237/2014 Sb., v § 7a nazvaném "Vybavení přístroji registrujícími dodávku tepelné energie" specifikuje přístroje registrující dodávku tepelné energie v budovách, nic více, nic méně.

Povinnost vybavení těmito přístroji a zařízeními se podle projednávané novely zákona o hospodaření energií, jejího §7 odst.4, písm.g), vztahuje na bytové domy a víceúčelové stavby. Těmi se rozumí podle vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška); bytovým domem - stavba pro bydlení, ve které více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena; víceúčelovou stavbou - stavba sloužící více účelům (např. obchodnímu, bytovému, rekreačnímu, administrativnímu a pod.).

Vyhláška č. 237/2014 Sb., je koncipována tak, aby její dikce vyhovovala i vládnímu návrhu změny zákona o hospodaření energií, předloženému v pololetí r. 2014 Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k projednání. Tento návrh zapracovává příslušné předpisy EU, mj. zejména i směrnici 2012/27/EU o energetické účinnosti ze dne 25. října 2012., tj. po přijetí zákona č. 318/2012 Sb. Z toho důvodu také došlo k vydání vyhlášky č. 237/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 194/2007 Sb., až na podzim roku 2014.

Vyhláška umožňuje využít více druhů zařízení registrujících dodávku tepelné energie. V případě "standardní" a běžné konstrukce vnitřního tepelného rozvodu, tedy že rozvod vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v několika místech a ve vytápěných prostorách jsou umístěny radiátory, umožňuje vyhláška v podstatě volbu použití mezi 4-mi druhy těchto přístrojů či zařízení (1. stanovená měřidla tzv. kalorimetry, 2. indikátory na vytápění umístěné na radiátoru, 3. indikátory vytápění umístěné na odtokové trubce (nepřímá denostupňová metoda) a 4. zařízení pro přímou denostupňovou metodu).

Účelem všech vyhláškou jmenovaných registračních zařízení je, aby konečný uživatel tepelné energie při vytápění si mohl ověřit účinek svého počínání při regulaci vnitřní teploty ve svém užívaném prostoru (termostatickou hlavicí na radiátoru nebo opatřeními ke snížení tepelných ztrát a nebo i větráním) na podílu svých nákladů na vytápění domu jako celku. Nutno však podotknout, že tento požadavek některá zařízení splňují více, některá méně. Podrobněji o tom a o důsledcích pojednává text následující stati.

Zařízení používaná pro rozdělení nákladů na vytápění v budovách jsou přístroje registrující teplotu - na otopných tělesech nebo odtokové trubce otopných těles anebo v určeném místě prostoru bytu (místnosti) - vždy registrují (přímo) projev dodávky tepelné energie, (tj. teplotu) do uživatelské jednotky (bytu, nebytového prostoru).

Dva přístupy k pojetí – (filozofii) rozdělování nákladů na vytápění

Náklady na vytápění, které odpovídají množství odebrané tepelné energie pro daný objekt (budovu), resp. které odpovídají množství dodané tepelné energie do objektu (budovy), a zároveň tím také celkovým tepelným ztrátám budovy, jsou předmětem rozdělování mezi konečné spotřebitele, kterými jsou uživatelé bytů a nebytových prostorů (jednotek) v daném domě. (Pozn.: nezáleží na tom, zda tepelná energie je dodávána ze soustavy centrálního zásobování teplem nebo ze zdroje tepla umístěného v budově – domovní kotelny, vždy jde o náklady vytápění odpovídající množství celkově užitého tepla.)

Vzhledem k tomu, že nezanedbatelná část tepelné energie užité v budově na tepelnou úpravu vnitřního prostředí (na vytápění) se využívá ke krytí tepelných ztrát společných částí domu, rozdělují se podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., celkové náklady na spotřebované teplo v budově na dvě části – tzv. základní a spotřební složku nákladů.

Základní složka vyjadřuje především náklady na teplo k temperování (vytápění) společných částí domu a zároveň i malou část na teplo k zajištění minimální teploty v bytech. Jde o to, aby úhrada za temperování společných částí domu nezávisela na teplotním komfortu udržovaném v bytě (užití tepla), ale pouze na velikosti bytu. Neměla by však vůbec sloužit ke zmírnění (tlumení) chyb, nedokonalostí (jak se často stává u jedné z metod rozdělování nákladů, viz níže) indikace a nevhodné výpočtové metody, ani nevyjadřuje stálé náklady z ceny dodávky tepla.

(U teplé vody základní složka vyjadřuje náklady na zajištění trvalé disponibility dodávky každému o požadovaných parametrech - teplotních zejména.)

Pojetí rozdělování spotřební složky nákladů.

I. Rozdělování tzv. podle množství (tepla), ve skutečnosti, v praxi podle tepla získaného z otopného tělesa (otopných těles).

II. Rozdělování podle vnitřní (průměrné) teploty – tepelné pohody, denostupňovou (gradenovou) metodou resp. modifikovanou denostupňovou metodou.

Nic mezi tím neexistuje (lépe řečeno by nemělo existovat) – buď jedno nebo druhé.

Ad I.

Tímto pojetím

  • není zohledněna (eliminována) náročnost vytápění tj. množství dodaného tepla k eliminaci rozdílných tepelných ztrát různě situovaných bytů (proto se používají zohledňující koeficienty, viz níže),

  • není poskytována zřetelná a laicky pochopitelná souvztažnost mezi měrnými náklady a vnitřní teplotou,

  • není indikováno (registrováno) teplo z vertikálních rozvodů a prostupů tepla stěnami, neboť startovací teplota indikace je cca 25 - 30 °C.

Ad II.

Toto pojetí lépe vyhovuje naším požadavkům, neboť

  • je zohledněna (eliminována) náročnost na vytápění (množství

Nahrávám...
Nahrávám...