dnes je 5.12.2022

Input:

Indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy podle normy ČSN EN 834

21.3.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

8.3.3
Indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy podle normy ČSN EN 834

Ing. Ladislav Černý

Norma ČSN EN 834

V praxi se často odvolává při rozúčtování nákladů na vytápění na normu ČSN EN 834 Indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy - Indikátory napájené elektrickou energií , aniž by se nejen příjemci rozúčtování, ale i někteří rozúčtovatelé blíže a podrobněji zajímali o její obsah a seznámili se s ním. Norma byla připravována od 80. let minulého století a schválena Evropským výborem pro normalizaci (CEN) v roce 1994. I když byla před několika roky zpřesňována (ne však věcně, obsahově), ve své podstatě lpění na její ortodoxní aplikaci v současnosti spíše brání technickému pokroku v pojetí hodnocení a ocenění využívání služby vytápění. Rozdělování nákladů na základě poměrového měření podle této normy je dosud nejrozšířenějším rozdělováním nákladů na vytápění, které představuje rozdělování tzv. podle množství tepelné energie dodaného do místností jednotlivých spotřebních jednotek (bytových a nebytových), v případě této normy pouze z otopných těles umístěných v těchto jednotkách.

Informace je zaměřena na hlavní ustanovení normy se zřetelem na způsob určení rozhodujícího údaje pro rozúčtování, jímž je spotřební hodnota místnosti jako součin náměru odečteného z indikátoru a celkového vyhodnocovacího součinitele podle normy a součinitele polohy místnosti na základě ustanovení vyhlášky.

Účelem je objektivně seznámit zájemce s touto normou. Následující komentář poukazuje na základní principy stanovené normou a na hlavní možná aplikační pochybení v praxi, která se nezřídka stávají zdrojem nedůvěry ve výsledky rozúčtování nákladů na vytápění vůbec, nejen podle této normy. Aplikace ustanovení normy si vyžádala od prvopočátku přijímání legislativních opatření vymezujících přípustný rozptyl měrných nákladů v zúčtovací jednotce.

Zdroj možných nepřesností a nedůvěry v rozdělení nákladů na vytápění

Základním prvkem (členem) úměry při poměrném rozdělování nákladů na vytápění je spotřební hodnota místnosti (SHM). Součet těchto hodnot ve spotřebitelské jednotce (bytu) dává spotřební číslo jednotky (SČJ):

SČJ = SHM 1 + SHM 2 + ... SHM n = Σ SHMj.

Poměr nákladů na vytápění zúčtovací jednotky – domu (všech spotřebních jednotek) [SNC] ku součtu všech spotřebních čísel jednotek [n Σ 1 J] násobený spotřebním číslem dané jednotky [SČJ i] dává náklad na vytápění této jednotky [SNJ i]:

SNC : n Σ 1 J x SČJ i = SNJ i

Spotřební hodnota místnosti:

SHM = O x K,

kde O značí náměr indikátoru, K značí souhrnný koeficient (souhrnný vyhodnocovací součinitel), který v sobě zahrnuje tři součinitele KQ, KC a KT, jak je shora v citaci z normy uvedeno.

V samotné normě se k tomu konstatuje:

"Spotřební hodnota je výsledek měření, který je ovlivněn vlastnostmi měřícího zařízení, otopné plochy v místnosti, dalšími okrajovými podmínkami a dále nejistotami vyhodnocovacích součinitelů a instalací. Odchylky měření (chyby měření) nejsou proto závislé pouze na měřícím zařízení. Z toho vyplývá, že indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění nemohou být kalibrovány stejným způsobem jako měřiče tepla.

Vzhledem k popsaným vlastnostem se měřené hodnotě nepřiřazují žádné konkrétní fyzikální energetické jednotky. Spotřební hodnota je bezrozměrná. Používá se pouze jako poměrná hodnota vztažená k součtu spotřebních hodnot v zúčtovací jednotce nebo uživatelské skupině."

Čili vlastní náměr je upravován součiniteli s dopady na velikost spotřební hodnoty a ovlivněn nejistotami ve stanovení vyhodnocovacích součinitelů a instalací, jak se v samotné normě konstatuje. Tyto koeficienty zásadním způsobem ovlivňují hodnotu náměru odečteného z indikátoru a tím i odpovídající náklady připadající na jednotku (byt). Na tomto místě nutno podotknout, že se podle legislativy rozúčtovává zvolenou metodou "poměrového měření" část z celkových nákladů na vytápění připadajících na zúčtovací jednotku – dům (50–70 %). Tento podíl nákladů se nazývá "spotřební složka nákladů", zbývající část – "základní složka nákladů" se rozúčtovává podle plochy bytů (jednotek), čímž se vliv koeficientů i vlastního náměru z indikace zčásti eliminuje. "Poměrové měření" je užívaný výraz pro určení dodávky tepelné energie do spotřebitelských jednotek (bytů a nebytových prostor v domě), který nemá význam ve smyslu metrologickém (viz níže v části II.). Určení dodávky tepelné energie se odvozuje od snímání (registrace) v čase teploty otopné plochy.

Doplňující poznámka

Na tomto místě je nezbytné připomenout vyhlášku č. 237/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími a registrujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. Tato vyhláška na základě zmocnění ze zákona o hospodaření energií umožňuje využít více druhů zařízení registrujících dodávku tepelné energie. V případě "standardní" a běžné konstrukce vnitřního tepelného rozvodu, kdy rozvod vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v několika místech a ve vytápěných prostorách jsou umístěny radiátory, umožňuje vyhláška v podstatě volbu použití mezi 4 druhy těchto přístrojů či zařízení:

  1. stanovená měřidla, tzv. kalorimetry,
  2. indikátory na vytápění umístěné na radiátoru,
  3. indikátory vytápění umístěné na odtokové trubce (nepřímá denostupňová metoda),
  4. zařízení pro přímou denostupňovou metodu.

Registrační zařízení uvedené v bodu 2. – indikátory umístěné na radiátoru – je zařízení, jehož použití je vymezeno normou ČSN EN 834.

Účelem všech vyhláškou jmenovaných registračních zařízení je, aby si konečný uživatel tepelné energie při vytápění mohl ověřit účinek svého počínání při regulaci vnitřní teploty ve svém užívaném prostoru na podílu svých nákladů na vytápění domu jako celku. Nutno však podotknout, že tento požadavek některá zařízení splňují více, některá méně.

I. Součinitele určující spolu s náměrem spotřební hodnotu místnosti a jejich význam a vliv na její velikost

A) Součinitel KQ představující číselnou hodnotu výkonu otopného tělesa. Vývoj řešení v legislativě

Použití tohoto koeficientu bez jeho další úpravy by mělo za následek, že by uživatelé místností bytů s většími tepelnými ztrátami (podstřešními, krajovými apod.) a tím i s otopnými tělesy o větším výkonu platili při stejném teplotním komfortu úměrně výkonu otopného tělesa více než byty situované ve vnitřní části domu. Proto už ve vyhlášce č. 245/1995 Sb. bylo stanoveno, že "spotřební složka se rozdělí mezi spotřebitele úměrně údajům měřičů tepla nebo indikátorů s použitím výpočtové metody nebo korekcí, které umožňují rozúčtovat spotřební složku nákladů na vytápění podle polohy bytu".

Po přijetí vyhlášky č. 245/1995 Sb. bylo adresováno na ministerstvo velké množství stížností na rozúčtování nákladů na vytápění prováděné rozúčtovateli, kteří se drželi zásady rozdělování nákladů podle normy, tj. podle množství tepla dodaného z otopného tělesa. Rozdíly v nákladech na vytápění vztažené na 1 m2 podlahové plochy byly účtovány několikanásobné, výjimkou nebyly i deseti- a vícenásobné rozdíly u jednotlivých bytů v domě. Tyto rozdíly byly způsobeny vysokými spotřebními hodnotami v bytech s většími tepelnými ztrátami danými jejich polohou v domě (podstřešní, krajové) zejména vlivem uplatnění součinitele KQ, a také nízkými i nulovými náměry ve výhodně situovaných bytech uvnitř domu, v nichž jejich uživatelé zavírali radiátory a využívali tepla ze sousedních bytů s většími tepelnými ztrátami danými jejich polohou. (Při této metodě rozúčtování založené na registraci teploty na radiátorech nebo metodě založené na výsledcích měřené dodávky tepla kalorimetry uživatelé zejména vnitřních bytů přivírají termostatické regulační ventily, což je zcela přirozená reakce lidí, které tato metoda rozúčtování nedokáže zabránit.)

S velkou intenzitou se rozhořel tradiční (a dosud přetrvávající) spor, zda rozúčtovávat tzv. podle množství tepla nebo podle teploty. Tato situace vedla ke změně ustanovení o způsobu rozúčtování spotřební složky nákladů. Ve vyhlášce č. 85/1998 Sb., kterou se měnila a doplňovala vyhláška č. 245/1995 Sb., bylo zakotveno, že spotřební složka se rozdělí mezi spotřebitele úměrně údajům měřičů tepla nebo indikátorů s použitím výpočtové metody, která umožní rozúčtovat spotřební složku nákladů podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem bytu nebo nebytového prostoru v zúčtovací jednotce, místo původní dikce podle polohy bytu. Někteří rozúčtovatelé si totiž vykládali dikci z vyhlášky č. 245/1995 Sb. právě naopak, než byla myšlena. Na byty s větší tepelnou ztrátou byla účtována vyšší platba. To by bylo přijatelné, pokud by tyto byty byly na trhu hodnoceny jako méně cenné, s nižším nájmem, což u nás nebylo a dosud není.

V následné vyhlášce č. 372/2001 Sb. se pod tlakem rozúčovatelů podle normy úprava rozdělování nákladů na vytápění ve spotřební složce vrátila k původnímu pojetí takto: "Náklady na tepelnou energii na vytápění v zúčtovací jednotce rozdělí vlastník na složku základní a spotřební. Základní složka činí 40–50 % a zbytek nákladů tvoří spotřební složka."

"Spotřební složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, které zohledňují i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou." Aby opět nedocházelo k extrémním neodůvodnitelným rozdílům v měrných nákladech mezi jednotlivými byty v zúčtovací jednotce, bylo zakotveno do vyhlášky ustanovení vymezující přípustný rozsah rozdílů v měrných nákladech tohoto znění:

"Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmějí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede vlastník úpravu výpočtové metody uvedené v předchozím odstavci."

V praxi to v důsledku vedlo k uplatňování dalšího koeficientu, jenž vlastně upravuje, ve smyslu eliminuje, vliv koeficient KQ. Uplatňování tohoto koeficientu, který označme pro účely tohoto článku "KP" (koeficient polohy místnosti), vlastně připouští nepřímo i samotná norma v ustanovení v příloze, které zní: "V rámci vyúčtování nákladů na vytápění je přípustné použití dodatečných opravných součinitelů ve shodě s národní legislativou, zejména pokud nejsou metrologické povahy.", jak je shora uvedeno.

Na tomto místě je zcela nezbytné uvést, že:

a) Při zavádění poměrového měření před desítkami let u nás naši "otcové zakladatelé" užívali jediný součinitel, a to číselnou hodnotu plochy místnosti, v níž je umístěno otopné těleso. Někteří rozúčtovatelé používající indikátory podle normy tak činí dosud.

b) Rozúčtování metodou podle dosahované teplotní úrovně v místnosti (přímá nebo nepřímá denostupňová metoda) nevyžaduje žádné vyhodnocovací součinitele pro úpravu náměrů. Pro stanovení spotřební hodnoty místnosti či spotřební jednotky se uplatňuje toliko číselná hodnota vytápěné plochy, což je zcela logické a technicky opodstatněné a laicky srozumitelné pro každého.

V současnosti se rozúčtování nákladů na vytápění řídí zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcím právním předpisem k tomuto zákonu, jímž je vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům.

Podle § 6 odst. (2) zákona "spotřební složka je rozdělována mezi příjemce služeb úměrně výši náměrů stanovených měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, zohledňujících i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou", a dále podle odst. (3) "rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemce služeb s měřením nebo zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce hodnoty určené jako spodní a horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. V případě překročení přípustných rozdílů musí být provedena úprava výpočtové metody."

Vyhláška na základě zmocnění ze zákona stanoví v § 3 že "rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemce služeb, kde jsou instalována měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, v zúčtovací jednotce hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím

Nahrávám...
Nahrávám...